Masudži Ibuse se narodil již v roce 1898 ve vesnici Kamo v prefektuře Hirošima. V Tokiu studoval francouzskou literaturu. Nedostudoval, ale to nevadilo, protože to se již dokázal uživit svou tvorbou. Z ní je cítit odpor k válce, zvláště z první novely, což v době nástupu militaristické kliky nebyla výhodná pozice pro začínajícího literáta. Svůj kalich hořkosti si autor vypil do dna jako válečný reportér v Malajsku a později i doma - román Černý déšť je o svržení atomové bomby na Hirošimu.
Několik slov si zaslouží také překladatel a autor doslovu Antoním Líman, který patří k našim zásadním překladatelům z japonštiny. Mimo jiné přeložil Bašóa. S Ibusem se Líman znal od šedesátých let, napsal o něm a jeho díle monografii, která byla přeložena do japonštiny. Sám v Japonsku dlouho přednášel, avšak nezanevřel ani na českojazyčné čtenáře a překládá do češtiny nejstarší japonské sbírky poezie Manjóšú. Za překlad novel v této knize byl oceněn Jungmannovou cenou.
V japonské společnosti, která obzvláště těžko snášela modernizaci a obecně změnu, se koncem 19. století ustavil péčí urozených a vzdělaných členů samurajské třídy historický román, jako se dříve ustavil v Evropě. S jeho nestorem Morim se Ibuse dostal do konfliktu již v mládí svým důrazem na autenticitu vypravování spíše než na věrnost historickému detailu.
V tomto smyslu je třeba chápat i obě novely. Zvláště Vlnění válečných let - fiktivní deník Tomoakiry z rodu Taira bojujícího ve feudální (Líman píše občanské) válce s rodem Minamoto ve 12. století je ukázkou takřka geniální. Pakliže Líman píše, že Ibuseho novela napodobuje styl japonského svitku - sérii obrazů, nelze než přitakat. Atmosféra je neuvěřitelná, na pozadí jednolité série porážek jako by se odehrával interní monolog zcela nechápající duše zmítající se mezi vykonáváním povinnosti - to znamená permanentního ústupu a ustrnulosti v bezčasí dvorské etikety. Praktické rady venkovanů, filozoficko-politické postřehy mnicha Kakutana i popisy bojů se střídají s detailními popisy výzbroje a výstroje zúčastněných, vzpomínkami na známosti a známá místa. Co na tom, že skutečný Tomoakira padl v jedné z popisovaných prohraných bitev. Chtěl-li Ibuse zarýt osten v době nástupu militaristické vlády, nemohl si vybrat námět lépe. Poslední díl novely vyšel v roce 1938. Co všechno nám vzala válka - a snad ani netušil, co všechno ještě vezme.
Novela druhá, Příběh trosečníka Johna Mandžiróa, je příběh novější, známější a v japonské literatuře, tak jaksi profláklejší. Od roku 1620 do roku 1868 bylo Japonsko uzavřenou zemí a jakýkoli styk s cizinou byl pod trestem smrti zakázán. Přesto se ztroskotání stávala i japonským rybářům. Jedním z nich byl Mandžiró, který se štěstím ztroskotání na pustém ostrově přežil a ještě procestoval takřka celý svět. Po té, co Američané násilím přinutili Japonce k otevřenosti, se John Mandžiró stal členem delegace směřující navázat oficiální styky do USA. Jeho pravnuk ze čtvrtého kolena dodnes opatruje dopis prezidenta Roosevelta, že jeho děd Delano vlastnil podíl na lodi, která Mandžiróa zachránila, a bydlel v domě naproti domu, kde Mandžiró v USA pobýval. Ostatně prapravnučka tohoto kapitána dodnes provozuje Mandžiróovu společnost pro mezinárodní výměnu.
Příběh je to však přece jen trochu popisný. Jakkoli lze jistě pochopit snahu ukázat vstřícnost a otevřenost amerických velrybářů (o kterých nám naopak Jack London mnoho dobrého neřekl) v kontrastu s totalitní ustrašeností japonských rybářů, kteří Mandžiróovi "nerozumí", aby se později nedostali do problémů. Pro české čtenáře tak bude zajímavá spíše obsahem, než formou, ačkoliv v Japonsku tomu bylo právě naopak.
Vydala Paseka v roce 2007.
| nápověda
