Výbor roztodivných témat napříč dějinami je rozčleněn do několika témat. Vývoj stravování v církevních kruzích komentují "Chutě kleriků a klášterní pokrmy", v ukázce z této části je Pastorální cesta k církvím a kuchyním. Pokud nahlédnete, zjistíte, že autor vybral ukázky, které neukazují klérus v právě střídmé poloze a praxi středověkého křesťanství nepříliš poplatnou obecnému názoru na víru. Snad právě tyto drzé rýpance přinesly autorovi od současného papeže zákaz vyučovat na vatikánské univerzitě teologii (ale to byl Benedikt XVI. jen kardinálem). Nepomohlo mu ani srdnaté rýpání do Martina Luthera: Citát ukazuje, že i u něj byly řeč i skutky od sebe tak vzdálené jako nebe a peklo. Následující citát je poněkud bez pointy a z poloviny v latině.
Vlastně je s podivem, že kardinál nedbal ani lokálního patriotismu, neboť i v Imbachově hrudi bije velmi bavorské srdce, což čtenář zjistí nejen v případě bavorsko-durynské tahanice o prvenství ve vaření řádného piva. Výhodou tohoto autorova zaměření je množství receptů vytahaných z jihoněmeckých, rakouských a švýcarských kuchařek, řekněme, velmi lokálního významu i dosahu.
Jak již bylo řečeno, Imbach je františkán, nepřekvapí proto kapitoly jako: Klášterní sýr, klášterní pivo, klášterní pálenka, ani celé téma o problematice půstu a postní stravy. Do této části autor zakomponoval i objev vína: Víno, žena a nový sňatek. Nadpisem uvádí polemiku s Tertulliánem, jež ve třech jmenovaných viděl příčinu úpadku římské společnosti. V dalším dojde na Sv. Augustina, Jana Zlatoústého, Canterburské povídky, Kierkegaarda i velikonočního zajíčka. Ten je původně protestantským obyčejem a možná vznikl z nepovedeného beránka. I když sám autor uvádí, že kanec, slepice, zajíc i mnohem explicitnější symboly plodnosti byly oblíbené tvary chlebů mrtvých, které se pekly na svátek Všech svatých, než je Pelagius I. v 6. století zakázal, takže zajíček asi nebyl tak úplně omylem nešikovného pekaře.
Pověrčivost prochází žaludkem je ukázka z části, která čtenáře poučí, že v kuchyni lze potkat světce i čarodějnici. Náměty jsou opět pestré, od ušlechtilých vín až po polykače jehel.
Jak lze nahlédnouti v ukázkách, recepty v knize uvedené jsou celkem originální a nevšední. Za zmínku stojí zvláště celá sada receptů se smrži. Následovat je, však bude vyžadovat nemálo zkušeností. Soudím podle receptu na tiramisu, kde se vytratilo, že piškoty musí být cukrářské. Rovněž fráze "vše zpracujeme do krému" není v tomto případě procházkou růžovým sadem, ale galejemi, do kterých se ani Italové nepouštějí bez mixéru. Purista by dodal ještě likér amaretto, který u nás nejeden naturalizovaný Ital nahrazuje tuzemským rumem.
Příjemné, nenáročné čtení ovlivněné autorovou konfesí s množstvím reprodukcí. Až si jí budete u kávy listovat, dejte si pozor na odstavec, v němž si král Friedrich (1782) stěžuje, že káva z Německa vytahá ročně 24 miliónů zlatých a nadto odvádí lidi od piva a vína, aby vám nezhořkla více, než je zdrávo.
Vydal Portál v roce 2005.
| nápověda
