Knihu Proleterka jsem si s sebou bral na dovolenou. Podle tématu jsem očekával lehčí čtení, které mi zpříjemní teplé letní večery. Dcera po letech vzpomíná na svého otce, se kterým se plula na lodi SS Proleterka do Řecka. S otcem se stýká velmi málo, po rozvodu svých rodičů vyrůstala se svou matkou, respektive s Orsolou, babičkou. Ta ji však v žádném případě nezahrnovala žádnými vřelými city. Ani otec nepatří k těm, kteří oplývají přehnanou otcovskou láskou. Dcera by se ráda o svém otci dozvěděla co nejvíce, chce navázat pouto mezi přítomností a minulostí; ráda by poznala toho cizího člověka, který je tu s ní. Chce také odhalit další tajemství - život. Zatím neměla možnost ho prožívat, odrážel se pouze v jejich snech. Loď Proleterka tak znamená zároveň konec a začátek. Je mezníkem v jejím životě.
Krátké a dokonale vybroušené věty podtrhují vyprávění, které osciluje mezi první a třetí osobou, a tím vytváří napětí gradující v překvapivém závěru knihy. Kniha byla přeložena do francouzštiny, angličtiny, němčiny, polštiny a dalších jazyků, získala v roce 2002 prestižní cenu Premio Viareggio.
Vyjadřovací prostředky autorky jsou velmi úsporné. Samotná plavba je vlastně velmi nudná a tuto nudu z textu cítíte. Vypravěčka lhostejně komentuje a popisuje velmi dramatické zvraty svého života. Občas jsem měl při čtení dojem, že čtu Paula Coelha v sukních. Jaeggyová sice nedává žádný recept na pochopení smyslu života, ale stylem se brazilskému Coelhovi docela podobá.
Proleterka není lehké čtení, vyžaduje pozornost a soustředění. Tato kniha možná bude příspěvkem do věčné diskuze, jestli je lepší forma bez obsahu a nebo obsah bez formy. Já myslím, že Fleur Jaeggyová dala překrásnou formu průměrnému obsahu.