Politický esej amerického specialisty na americko-evropské vztahy bez jakýchkoliv servítek hlásá pravdu o krizi současného Západu - Evropa je slabá a zbabělá, a USA je naopak arogantní silový hegemon. A protože Kagan je Američan, samozřejmě stojí na americké straně. Hloubka názorové krize mezi USA a EU je od konce studené války v roce 1989 stále markantnější. Politická situace 20. století změnila póly světové moci. Dvě světové války udělaly z velkých evropských mocností vystrašené trosky, které se schovaly za bezpečnostní štít USA, který tu vznikl po ukončení 2. sv. války, a ještě zesílil během studené války. Evropa si na to tak zvykla, že dnes není schopna vojensky zasáhnout ani v ohniskách na svém kontinentu (viz Balkán). Americká vojenská moc je jediná síla současnosti, která může účinně zasáhnout v jakémkoliv konfliktu na Zemi. Všechny ostatní velmoci (EU a Rusko) dnes na to nemají jak vojensky, finančně, tak politicky. Zarážející je přitom fakt, že přesto tlak EU na zkrocení USA je stále silnější. I v největších krizích, které ohrožovaly zájmy Evropy (Balkán, Irák), se nebyla Evropa (potažmo dnes EU) schopna odhodlat k jediné silové akci. Strategie EU je jediná - tlačit na krizové oblasti pouze pomocí mezinárodního práva. Kagan se podivuje, že právě Evropa, která po celou svou existenci všechny problémy řešila pouze silovou strategií, se po studené válce uchýlila k takové taktice. Výsledkem této politické strategie je dnes Evropská unie. Za příčinu tohoto stavu považuje především 2. sv. válku, která i po šesti desetiletích od konce stále straší mnohé evropské politiky. Poukazuje na naprosté zděšení v EU, když současný německý premiér prohlásil k jednomu problému, že na něj použije "německé řešení". Další příčinou je ztráta strategického postavení Evropy po pádu komunistického bloku. Evropa se pro USA stala nedůležitou a zbytečnou pro jejich národní zájmy. Už to nebyla ideová a hmotná hráz proti SSSR. A to je jedna z věcí, které Evropa nechce přijmout.
Výdaje na vojenství v Evropě stále klesají, zatímco v USA jsou tendence vlády a přání obyvatel (hlavně po 11. září 2001) přesně opačná. Ani takový historický milník, jakým se bezesporu stalo 11.září, nestmelil obě říše Západu v jedno. Zatímco Američané vyšli do ulic na podporu boje proti terorismu, v Evropě tyto manifestace měly pouze smuteční charakter. Evropa americký plán války proti ose zla nikdy neakceptovala. Příčinu Kagan vidí v tom, že EU se nepovažuje za primární cíl světového terorismu.
Musím přiznat, že mi vždy byl milejší "tvrdý" americký způsob řešení , než evropský právní a politický, nic neměnící tlak. Přiznejme si fakt, že celé mezinárodní právo v čele s institucí jako OSN je už naprosto zbytečné, a plní pouze formální službu. Nikdy nic reálně nevyřešilo. Stačí se jen podívat, jaké hrůzy způsobily mírové sbory OSN v jugoslávském konfliktu, nebo ve věčně válčící střední Africe.Paradoxně právě OSN, které vzniklo na podnět USA, je dnes největším názorovým odpůrcem USA.
Autor varuje, že současný postoj EU může mít pro budoucnost kontinentu neblahé důsledky. Osobně si také myslím, že bez silového nástroje nemůže Evropa čelit budoucím krizím. Skončí jako tisíciletá říše Římská, která se tak ukolébala svojí mocí, že na ni přestala klást důraz, a nakonec ji zničili barbaři.
Ale na druhou stranu ani Kagan nepřiznává stále větší slabost USA v razantním úderu na nepřítele. Stačí se dívat na stálé obavy americké armády ze ztrát údajných civilistů. Jinak řečeno, strach před světovými médii. Právě tyto kroky způsobují těžké ztráty Američanů v poválečném Iráku.
Kniha je skvělým politickým rozborem, který by měl zajímat každého Evropana. Velkým kladem je předmluva našeho bývalého disidenta a velvyslance v USA Alexandra Vondry. Jen bych si možná nebyl tak jistý redakční, gramatickou prací.
