Už po prvních stránkách se čtenář nevyhne přirovnání Kameníčkova díla k tvorbě a stylu velkého Franze Kafky. Ale nejde o nějaký levný plagiát. Novela "Dům" se odehrává na území města Prahy za našeho socialismu. Mladý umělec si jde prohlédnout opuštěný rodinný domek, který mu nabídl národní výbor. Původně pustý dům je k jeho překvapení plný nájemníků. Velmi podivuhodných postav. Nemůže jejich chování pochopit, ale časem se s nimi ztotožní . Na knihu mám stejný pohled jako na Kafkovu "Proměnu". Jde to analyzovat z různých pohledů, stejně jako to udělal jeden kritik v doslovu "Proměny". Může se to brát z jednoho pohledu jako tajemný, až řekněme hororový příběh. Z druhého pohledu jako metaforu, průvodcem ztráty vlastní identity, zjednodušením života podřízením se silnější a osobnosti, či autoritě. Přiřadit se k proudu, plnit i "nesmyslné" obřady,ale mít klid a jisté odměny. Žít ve stínu totality.
Stejně jako v našem životě není všechno černobílé, i v příběhu jsou postavy nevyzpytatelné. Tito bezejmenní jedinci jsou typičtí lidé, chybí jim rozhodnost, alibistická zbabělost a touha po vlastním požitku. Knihu jsem četl hned když v roce 1992 vyšla v nakl. Primus, a zaujala mne tak, že jsem se k ní opět po mnoha letech vrátil. Je to útlá novela, čtení na jednu noc.
