Pokud bychom přistupovali k románu jako k dílu krále hororů, k tomu ještě k jeho děsivějšího a brutálnějšího já v podobě Richarda Bachmana, pak přiznejme, že jako čtenář musím být zklamaný. Příběh prostoduchého hromotluka Claytona Blaisdella, přezdívaného Blaze, který unesl batole milionářů, v sobě vlastně nic z hororu nemá. Nikde žádná pořádná krev, žádné hrůzostrašné nadpřirozeno, žádný teror. Je tedy fakt, že někteří nechápou, proč je to napsané pod pseudonymem R. Bachman. Pokud bych mohl po přečtení tvrdit, není to vlastně ani napínavý thriller, či snad detektivka. Osobně bych příběh zařadil do mainstreamové tvorby. Ale nemůžu schválit, že je to nic neříkající příběh, který měl raději zůstat v té zaprášené krabici. Právě naopak. Příběh my svým vyzněním tak trochu připomíná jednu z nejlepších Kingových věcí - novelu "Tělo". Především tím, že kdo žil jako spodina, tak i před všechnu snahu tam zůstane napořád.
Kniha má dva souběžné příběhy, jeden odehrávající se v současnosti děje, druhý jako vzpomínání na hrdinovo dětství a dospívání. Z mého hlediska je právě tento retrospektivní příběh čtenářsky nejen přitažlivější, ale i dějově a charakterově bohatší. Klasicky zde King používá postav ze sociálního dna společnosti, které se musí nějak probít životem. I Blaze, který je vychováván svým opileckým otcem, vyniká během dětství nejen svojí velkou postavou, ale i inteligencí. Vše ale ukončí jednoho dne otec, který ho "nešťastnou" náhodou třikrát za sebou shodí ze schodů. Promáčklé čelo, typický znak Blaze, má za důsledek jeho částečnou slaboduchost. Blaze je mu odebrán a vyrůstá v dětském domově. Vyrůstá ve světě jako druhořadý "člověk", zcela v moci zdejších ředitelů.
Hlavní děj se odehrává v době, kdy Blaze už jako protřelý člověk světa zločinu, tedy spíše drobných krádeží či podvodů, tragicky ztratil svého parťáka George. S ním měli v plánu udělat jednu velkou ránu a mít do konce život klid. Tím geniálním plánem byl únos batolete z milionářské rodiny, a za výkupné pak už žít v blahobytu do konce života. V podání George to byla brnkačka, ale Blaze, který i po jeho smrti stále ve své hlavě slyší jeho hlas a příkazy, celou akci vede o desíti k pěti.
Stejně jako hrdina získává k nemluvněti stále větší a větší ochranářský vztah, tak i já jako čtenář jsem stále více a více fandil a přál Blazovi. Mohli bychom říci, že je to jakýsi stockholmský syndrom v literatuře. Konec příběhu vyznívá ve prospěch stylu S. Kinga. Kdyby se smrt přitočila i k dalšímu "objektu", pak by to byl styl Bachmana.
Kniha mne v žádném případě nezklamala, spíš naopak ji hodnotím velmi pozitivně. Obsahově i rozsahem je to velmi dobré dílo, které stejně jako v novele "Tělo" dokazuje, že King není jen král hororů.
