A co pro nás Boris Dočekal v jihlavském Listenu připravil v tomto už sedmnáctém svazku? Stejně jako u staršího titulu "Tenkrát za totáče" příběhy ze životě za našeho socialistického experimentu. Jak píše v závěru: "...vážnější i humornější ohlédnutí za blízkou i vzdálenější minulostí." Kniha se ale trochu liší asi v tom, že na rozdíl od celé řady zde nenajdeme, abychom tak řekli, kmenové autory jako Viewegh, Urban, Šabach či Pekárková. Musím se chtě nechtě přiznat, že kromě jmen Pavel Brycz a Jan Trefulka, mi ty ostatní nic neříkaly. Tím se tedy omlouvám Josefu Moníkovi, Zdeňku Jizera Vonáskovi, Arifu Salichovi a Miloši Konášovi za svoji neznalost.
Převážná část příběhů je spíše humorného ladění, není to však žádný "kameňácký" humor, ale spíše úsměvné až melancholické vzpomínání na doby, kdy jsme vládli větru dešti. Typickým příkladem je právě první povídka Pavla Brycze "Hlavní město Chile", kde si z pohledu dětí opravdu úsměvně zavzpomínáme na demoliční město Most. Velmi podobně vyznívá povídka Josefa Moníka "Fanda - rudý pokrývač", jen místo Mostu zde budeme brouzdat Prahou. Nádherná je i až hrabalovská hospodská povídka "Hic sunt leones" od Miloše Konáše.
Vážnější tón lze najít naopak v povídkách od Jana Trefulky (Bylo nebylo) a folkařské od Arifa Salichova (Za každým se jednou zašoupne opona). Bohužel povídka, která mě moc neoslovila, a to stylem a i námětem, byl příběh "Dřevo zůstává dřevem", pod kterou se podepsal Zdeněk Jizera Vonásek.
Ale přesto musím říci, že jsem (příjemně) překvapen stále vysokou kvalitou příspěvků, a to i po tolika svazcích a letech vydávání edice Česká povídka. Sbírku v obvyklé (příjemné) vazbě a grafice vydalo nakl. Listen na konci roku 2007.
