Příběh z pozdního středověkého světa nás zavádí na usedlost pána z Vlkova, který právě slaví svoji druhou svatbu. Hlavním hrdinou románu je ale jeho syn Ondřej, který svým chováním zničí svatební i rodinnou idylu, a je otcem "vyhnán" na chladný pruský sever, navěky zaslíben řádu německých rytířů. Zde, zcela osamocen v asketickém životě plném odříkání, hladovění a nesmyslného zabíjení pohanů ve jménu Ježíše Krista, Ondřej musí žít ve svém nitru ve stále konfrontaci mezi životem sedláckého syna a náboženským fanatismem jeho řádu. Jediným přítelem mezi chladnými kameny řádového hradu je mu Armin von der Heide. Po jednom incidentu ale v Ondřeji z Vlkova převáží jeho lidskost a jeho skutečné niterné já, a i pod výhrůžkami věčného zatracení a nemilosrdné popravy z řádu uteče zpátky domů.
Pro autora je typická konfrontace jedince jako oběti dějin, vůči vyšší moci a síle. Tu zde zastupuje Armin von der Heide. Fanaticky oddaný řádový rytíř, který není schopen unést zradu Ondřeje, a vydává sám za ním pomoci mu vrátit se na správnou cestu. Už zde bychom mohli vidět další typický prvek Körnerovi tvorby, tedy střet mezi našim a německým živlem. Hrdinové jeho děl žijí v neustálém vnitřním boji mezi svými sny a smyslem pro povinnost a řád. Proto i Ondřej, který se po strastiplné cestě po letech vrací na rodným dvůr, žije neustále na hranici až šílenství, kdy stále kolem sebe vidí bílý řádový plášť s černým křížem jako symbol své zrady a svého konce. Když už se jeho život po několika dnech začíná obracet v dobrému, kdy se chopí své role dědičného pána usedlosti po smrti otce, smířen se svým posláním a životem se svojí macechou, jako symbol zkázy se v kraji objeví rytíř v bílém hávu s křížem - Armin. Jejich závěrečný střet je nevyhnutelný a tragický.
Körner vytvořil spíše než historický příběh psychologické drama. Však on sám často vidí čas a místo děje jako pouhou kulisu. Hlavní je zde vnitřní rozpor hrdinů. Jak sám cituje: "Člověk má zůstat takový, jaký je. Čili se nesmí přidat k žádné ideologii, k žádnému hnutí, k ničemu. Má zůstat především věrný sám sobě. To je moje téma."
Na stylu jeho psaní je podle mne vidět jeho scénáristická průprava. Krátké věty, které spíše vytváří plastické obrazy nežli klasické vyprávění, v sobě mají velkou vizuální hodnotu. Ale síla příběhu je nepopiratelná. Vladimír Körner, byť se sám považuje za spíše neuznalého autora, patří mezi výjimečné zjevy na poli české literatury. K jeho dílům se vždy po letech rád vracím.
