Když jsem se do té knihy pustil bylo mi jasné, že to nebude jen tak. Znám autorův životopis a vím tak, že spáchal sebevraždu. Nečekal jsem tedy žádný navoněný příběh, nečekal jsem žádnou optimisticko-budovatelský počin. Nicméně i přes tato má očekávání mi kniha doslova vyrazila dech. Kosinski moc dobře věděl, proč má knihu poskládat z krátkých příběhů, protože kdyby tolik surovosti, krutosti, cynismu a samozřejmého násilí vecpal do souvislého příběhu, nedalo by se to číst. Takto se rozevře příběh, čtenář je klackem udeřen na citlivé místo a opět je tu další příběh. Některé začínají čistou lyrikou, zvrhnou se však například v to nejkrutější znásilnění. Jinde zase čekáme krutost, a ta nepřijde. Knihou uháníme jako na splašeném býku, který se nás pokouší shodit ze sedla.
Příběhy jsou různé. Tulák je zaměstnán u sedláka. On i vesničané ho však neustále ponižují. Rozhodne se, že se jim pomstí a to tím nejkrutějším způsobem. Záludně nastražuje pasti a zabíjí děti vesničanů. Nebo ta samá postava tuláka, který jen tak, pro zábavu hází lahve po hlídači ve staré továrně, až ho nakonec zabije. Násilí se v knize ocitá tak samovolně a samozřejmě, až člověku běhá mráz po zádech.
Přemýšlel jsem, co vedlo Kosinského zrovna k takovéto formě. Jeho nelehký život? Pocity zmaru a deprese. A nebo jen touha po skandálu. Touha zviditelnit se? Nebo jen upozornit na krutosti života? Mám pocit, že tam je od všeho trošku, ale touha vyvolat skandál nakonec převládla. Napsal knihu, o které chtěl, aby se hovořilo. Když to nedokázal strhujícím příběhem, zvolil tuto podobu.
Bylo by ale moc jednoduché knihu odsoudit. Jsou tam totiž příběhy, které jsou hodně zajímavé. Dokonce se i zdá, že Kosinski má co sdělit. Příběh dementní ženy, která je roky zavřená v kleci a slouží k uspokojení všech mužů ve vesnici se dá chápat jako tvrdá kritika církve. Farář totiž o této hanebnosti ví, a přesto ji nezabrání. Nebo dívka, která dá přednost vztahu se svým bratrem před vztahem mileneckým. A takovýchto příběhů je v knize více. Úvahy jsou o lásce, o sexu, o prostituci. Kosinského jazyk je hrozně surový, ale nedokáži si představit, že by byl jiný.
Tohle opravdu není knížka, kterou bych si chtěl dát do knihovničky. Ne že by se mi nelíbila, našlo se v ní mnoho zajímavého. Jeho jazyk se možná hodí k tomu, o čem píše. Jenom mi připadá, že místy je to drsné až příiš. Nebudu věřit tomu kdo bude tvrdit, že při čtení knihy neměl nutkání ji v polovině zahodit.
| nápověda
