80 %

Kuklík, Jan; Gebhart, Jan - Velké dějiny zemí Koruny české XV.b

Více informací k této knize najdete v detailu
Zhruba po půl roce od vydání prvé části vychází druhý a závěrečný svazek patnáctého dílu Velkých dějin zemí koruny české věnovaný letům 1938 - 1945. Autorský tým je stejný jako v prvé části, tvoří jej Jan Gebhart a Jan Kuklík. Dá se proto směle říci, že vše, co platilo o díle předchozím, platí i nyní: Kniha je neobyčejně rozsáhlá a velmi pečlivě připravená od vlastního textu a obrazových příloh, až po poznámky, literaturu a rejstříky.

Zatímco prvá část se věnovala především politickým proměnám situace Československa, část druhá je, s ohledem na vývoj na bojištích druhé světové války, mnohem akčnější. K hlavním přednostem patří provázanost bojišť, domácího odboje a exilové politické reprezentace. Vzhledem k šíři záběru je to ojedinělé - většina prací se zabývá jen některým aspektem a následně mohou vlivem zúženého záběru vznikat desinterpretace. Právě v kontextu takto široké a zároveň detailní práce je vidět, proč například Beneš jednal tak, jak jednal a jak jeho jednání nakonec vlastně poválečné směřování neurčovalo.

Přehled Gebharta a Kuklíka mimo jiné ukazuje, jak jsou slabší "smýkáni dějinami" (to znamená silnějšími). Jak, kupříkladu, především Hitlerova zavilost vůči Čechům znemožnila kompromitaci národa vojenským vystoupením na straně Německa: Čech je ze všech Slovanů nejnebezpečnější, protože je pilný. Má disciplínu, má pořádek, je spíš mongoloidní než slovanský. Své skutečné plány dokáže skrývat za jakousi loajalitu. Ačkoliv doma se různí aktivisté nejednou ozvali, například Joža Úprka a jeho Národopisná Morava chtěla organizovat dobrovolníky proti SSSR.

Po stránce politické je podstatné zdůraznění boje za oduznání Mnichovské dohody - proti čemuž důsledně vystupovalo Polsko a Velké Británie; prvý z aktérů se nehodlal vzdát Těšínska a druhý hrál vlastní sudetskou hru. Výše zmiňovaný Beneš byl při schůzkách se Stalinem zastáncem Polské exilové vlády (kontakty se SSSR byly po rozkrytí Katyňského masakru na bodu mrazu), předestřel Stalinovi polský požadavek na hranici na Nise a sám z německého území nic nepožadoval. Na Stalinovo naléhání souhlasil s Kladskem (koncem roku 1943). Bylo by jistě zajímavé zjistit, nakolik svým příliš ústupným postojem přispěl k zabavení Kladska Polskem, za něž orodoval, podle zásady: "Kdo chce málo, spokojí se i s ničím", anebo zda byl Stalin připraven nechat své vazaly poprat o kostičku, či zda bylo rozhodnuto předem. Pro poslední možnost by jistě svědčilo i to, že na této schůzce Stalin potvrdil Československu držbu Zakarpatské Ukrajiny. Vojáci z jejího území, v SSSR žalářovaní v Gulagu, protože byli považováváni za občany Maďarska, patřili k hlavním zastáncům benešovského čechoslovakismu.

Na časové ose představuje začátek tohoto svazku napadení Sovětského Svazu a v detailu pak příchod Reinharda Heydricha do Prahy. Ten nechal již čtyři dny po svém příchodu popravit generála Eliáše a jeho program likvidace českého národa je dostatečně známý. Háchu musíme prezentovat jako jednoho z největších mužů světa, pokud Čechům zanechá závěť, která bude znamenat jejich konec. Atentát na Heydricha 25.5.1942 byl opravdovým přelomem. Následný teror šokoval nejen doma, ale i v zahraničí a byl konečnou příčinou odstoupení Velké Británie od Mnichovské dohody.

I poučeného čtenáře překvapí v kontextu těchto událostí šíře a rozmanitost odboje. Jeho ztráty však byly ohromné, zejména vytváření volavčích sítí ze zlomených odborářů, různě vydíraných osob a zajatých výsadkářů byla praktika, proti které odbojáři nedokázali vyvinout efektivní ochranu a jen v několika případech se podařilo dovodit, kdo je udavač. Zejména s ohledem na ztráty došlo v létě 1942 k finálnímu rozkolu mezi protektorátní a exilovou vládou (tou dobou už byla jejím jednacím jazykem němčina). Naopak sovětské velení požadovalo ztráty minimálně 1700 popravených v prvých dnech po atentátu za přiměřené a požadovalo zabití ještě "deseti dalších Heydrichů".

Autoři probrali také téma spolupráce exilové vlády s reprezentací Němců z ČSR. Na rozdíl od často zmiňovaného Jaksche přinášejí jména jako Irene Kirpalová, F. Kögler a J. Zinner, kteří nepožadovali odtržení "Sudet" od ČSR. Ostatně ve státní radě exilové rady byli Němci stále zastoupeni.

Kniha rozebírá též vojenské vystoupení československých občanů v SSSR. Autoři upomínají, že kapitán O. Jaroš byl prvý cizinec, který byl vyznamenám řádem Hrdina SSSR. Zabývají se však nejen vojenskou historiografií, ale též politickými přesahy, čili komunistickou snahou o ovládnutí jednotek v SSSR a jejich národnostním složením (s postupující válkou přibývalo přeběhnutí celých slovenských jednotek na stranu Sovětů). Podobný politický boj byl sváděn v posledních letech války nad partyzánskými jednotkami vytvářenými na Ukrajině, odkud byly přes Polsko vysílány na území ČSR.

Je méně známo, že v SSSR skončili mnozí vojáci, kteří předtím tvořili jednotky vytvořené pod britským velením v Palestině, například účastníci bojů u Tobrúku. Ačkoliv doba největší "slávy" českých letců ve druhé polovině války pominula, neznamená to, že by čeští letci, i když jejich stavy notně prořídly, zmizeli. Naopak, jejich činnost byla spojenci velmi vysoko hodnocena, O. Smik během jednoho dne sestřelil tři bezpilotní střely V-1.

Československým pozemním jednotkám bylo po vylodění v Normandii konečně umožněno zasáhnout do bojů. Jakkoli si většina jejich vojáků přála především bojovat při osvobozování ČSR, byl nakonec generál Fruisius, velící německé obraně Dunkerku jediným generálem, kterého doposud československé jednotky zajaly.

Poslední a nejméně zmiňovanou částí českých ozbrojených sil byla protektorátní armáda, která byla mezi 23. a 25. květnem převelena do Itálie, aby se nemohla zapojit do případného povstání. Ačkoliv neměla být nasazena do bojů, došlo k jejímu vyslání proti italským partyzánům, avšak poměr 10 zabitých, 15 raněných a 800 odvlečených vedl k jejímu odzbrojení. pro nespolehlivost.

S blížícím se koncem války rostla politická angažovanost komunistů a začala se projevovat specifika osvobození na "sovětský způsob". Rozsáhlé česko-slovensko-sovětské hry provázela příprava vystoupení Slovenska proti Německu. Zpráva V. ilegálního vedení KSS nabízela Slovensko Sovětskému Svazu politicky a Čatlošovo memorandum vojensky. Selhání jeho stoupenců Malára a Talského vedlo k nečinnosti dvou divizí Východoslovenské armády, čímž byl narušen původní plán obsazení karpatských průsmyků a otevřely se dveře k bitvě o dukelský průsmyk. Obě divize byla odzbrojeny Němci a Talský odletěl od jednotek ke Koněvovi do štábu 1. ukrajinského frontu.

6. října 1944 hlídka Vasila Nebeljaka dosáhla území ČSR. Na rozdíl od Volyně se však obyvatelstvo osvobozeného východního Slovenska do československé armády nehrnulo. Osvobozování Slovenska bylo překvapivě složité, jakkoli se o něm nikde mnoho nepíše. Liptovský Mikuláš byl osvobozen 3. března, ale chvatně sehnané německé posily jej obsadily 11. března zpět. První československý armádní sbor ztratil v těchto bojích 2063 vojáků. Liptovský Mikuláš byl finálně osvobozen 4. až 5. dubna 1945 rumunskými a sovětskými vojsky.

Navzdory Stalinovým proklamacím byly na Zakarpatské Ukrajině znemožněny odvody do československé armády. Záhy se akcí připravenou a organizovanou sovětskými policejními jednotkami připojila Zakarpatská Ukrajina Mukačevskou aklamací k SSSR - 26.11. 1944. Současně pokračovaly staré rozpory mezi exilovou vládou a Slovenskou národní radou.

Závěr knihy patří událostem vedoucím k Pražskému povstání. Původní plán sovětského velení počítal s mnohem rychlejším osvobozením Ostravy i Brna. Koněvův útok od Drážďan byl až náhradním řešením daným tuhou obranou skupiny armád Mitte (velitel gen Schörner) a na jižní Moravě navazující skupiny armád Ostmark (velel další pravý Árijec genplk. Rendulić).

Velkou úlohu při osvobozování Československa hrála rumunská armáda, která při tom ztratila (včetně raněných) 55,000 vojáků z 248,430 nasazených. Rumuni osvobodili 1722 obcí až po Havlíčkův Brod, Polnou a Humpolec. Sovětských vojáků padlo 144,000, z toho od 6. do 11. května 1945 11,265; rumunská 1. a 4. armáda měly 33,000 padlých; 2. polská armáda operující od Budyšína po Mělník ztratila 291 mužů.

Z těchto nemnoha ukázat je patrné (jakkoli jsem se nechal strnout k popisu obsahu), nakolik je přehled i nedávné historické situace zkreslen politickými potřebami současnosti, nebo jen opakováním zvlášť oblíbených historek. Závěrem nelze necitovat trefné hodnocení člena ČNR Černého, tolik příznačné pro náš politický život: A vítězství přišlo, a s ním přikvačila mocidychtivá sestava, která se do ciziny "zachránila pro vlast"; vnitřně jednotná nebyla, ale v jednom byla dokonale svorná: odstrčila odboj ten i onen, a dokázala to v pěti dnech; pustila po vodě jeho cíle a plány, přinášela si svoje, a byl to především plán nesdílené vlastní moci.

Vydala Paseka v roce 2007.





Diskuze k této recenzi:


Jak se Vám líbila tato recenze?
Oznámkujte jako ve škole
 1     2     3     4     5    Odeslat
Celkem hlasů 1. Z toho průměrné hodnocení: 1.

Bookmark and Share
Knihovnice.cz je na sociálce... ne na úřadu, ale na sociálních sítích. Přidejte se k nám na Facebooku a Twitteru.

Facebook Knihovnice.cz Twitter Knihovnice.cz
Chcete zde
inzerovat?
Napište si o ceník
na adresu
Aktuálně Vám nabízíme
1064 recenzí
  (1007 ohodnocených)
1091 knih
  (957 ohodnocených)
a celkem 30462 čtenářských hodnocení
články pro RSS
Přidej na Seznam

PageRank ukazatel
R e k l a m a