publikováno s laskavým svolením Neviditelného psa - pes.eunet.cz/scifi
Není častým jevem, aby se recenzent autorovi omlouval už na počátku článku. Přesto tak učiním: chtěl bych se Jiřímu Kulhánkovi omluvit za drzost, s níž jsem před několika lety v Ikarii autorovy předchozí knihy odmítl srovnávat co do brutality se stěžejním románem Ondřeje Neffa "Tma". Neměl jsem tehdy pravdu, a jeho nová práce "Divocí a zlí" budiž toho důkazem. Kulhánkova nejnovější sága, která rozsahem vydala na čtyři knihy, je brutalitou doslova přeplněna a čtenář od ní nemá ani na chvilku pokoj. To ale neznamená, že jsou "Divocí a zlí" špatným čtením, ba právě naopak. Jsou totiž vynikající. Tak, jak jsme už u Kulhánka zvyklí.
Jedna věc se Kulhánkovi rozhodně nedá upřít: dokáže čtenáře dostat "in" s razancí rovnou piezogunu, který na stránkách románu tak často a zjevně i rád používá. Tato autorská přednost, dokázat upoutat od prvního okamžiku do poslední stránky, je ale současně Kulhánkovo částečné prokletí. Děj čtveřice knih knih, vydaných v laskavé péči autorova domovského Klubu Julese Vernea, totiž občas sklouzává do natolik komplikované roviny, že je k jeho pochopení třeba dávat bedlivý pozor. Není ovšem zdaleka vyloučeno, že jde pouze o důsledek nepochopení a ztráty pozornosti díky intervalům, s nimiž KJV romány uváděl na trh, případně nepozornosti a obvyklé tuposti autora těchto řádků.
Základní dějová struktura "Divokých a zlých" se v zásadě neliší od Kulhánkových předchozích prací. Patejl z klanu Pilotů, jakéhosi cechu (nebo korporace, libo-li) časů budoucích, je se svými dvěma společníky Hnusákem a Elvírou nedobrovolně lapen v jednadvacátém století. Aby se pomocí časoprostorové Šlupky dostali zpět do "starých dobrých časů za dvě stě osmdesát let", musí "loď" opravit. S vidinou zisku proto neváhají vstoupit do služeb nejmenované mocnosti a stanou se "světovými policajty", přirozeně však netoužícími po publicitě. Okolnosti jim však od počátku příliš nepřejí: na scéně se objevují záhadné superstroje - Kyberkentaur a Křižák -, které se k trojici nechovají nijak přívětivě. Zároveň bez varování ožívají domněle mrtvé osoby, které Patejl v dobré víře zastřelí, upálí, probodne kůlem či prostě praští rukou. Aby toho nebylo málo, Patejl se při zalétávání opravené Šlupky nachomýtne k jednomu z historických bodů, v němž může dojít k rozdělení budoucnosti do několika rozdílných časových rovin - což se za jeho vydatného přispění samozřejmě stane.
Ani Patejlův návrat do "jiného" 21. století není bez komplikací, Hnusák je umučen sadistickým doktorem a pátrání po Elvíře, zabité při letecké katastrofě, také nikam nevede. Patejla pronásleduje armáda Karlů Gottů, promiňte, zombie, armáda členů nové celosvětové náboženské sekty Zářícího, vidina utopenců v hlubinách Temže, armáda členů blíže nespecifikovaných tajných služeb, prostě armády lidí i nelidí. Na své pouti potká, jak je u Kulhánka již tradicí, osudovou ženu - v "Divokých a zlých" dokonce dvě.
Děj se rychle žene kupředu a před Patejlem vyvstávají nové a nové úkoly, stále nová nebezpečí. Čtenář se potkává se starými známými, ať již jde o překupníka hypermoderních zbraní Krysu (jeho výrok "Měl jsem tady jednu solidní českou bouchačku, ale už je pryč." nezůstane dlouho nevysvětlen), komiksově zpracovanými hrdiny "Cesty krve" či upíry z "Vládců strachu". Ano, přesně tak: Kulhánek se v "Divokých a zlých" vrací k předchozím knihám a s téměř fatální osudovostí jejich příběhy spojuje do kompaktního celku. Možnosti tématu alternativních dějin autor využil bezmála beze zbytku, čímž však čtenáři příliš neulehčil již zmíněnou orientaci z ději. Ale čtenář se aspoň dozví, kdo na stránkách "Vládců krve" stál na té "správné" straně!!!
Ve čtvrté části děj kulminuje. Na scénu se vracejí některé ztracené postavy (ale nenechte se zmást, nic samozřejmě není tak, jak by bylo na první pohled možné usuzovat), příběh se pomalu uzavírá a Patejl podstupuje další trápení s nepřáteli. Poslední pasáže románu pak dávají jisté i nejisté odpovědi na vyřčené otázky a Patejl se konečně může vydat tam, kam se ještě nikdo nevydal.
Pokuste se jej následovat - "Divocí a zlí" nabízejí cestu do časů, kdy "moře byla sama krev a kdy její vlny bušily do pobřeží z kostí. Do časů, kdy smrt byla mladá. A hladová."
(Jiří Kulhánek: "Divocí a zlí" - Čas mrtvých, Hardcore, Temný prorok, Kříže. Klub Julese Vernea, edice Poutník. Praha 1999-2000, cca 1000 stran.)
| nápověda
