Hrdinou našeho příběhu je mladý a oblíbený psychiatr jménem Hektor. Žije v jisté zemi, kde se mají lidé dobře, jsou většinou spokojení a zdraví. Ale Hektor stále více zjišťuje, že i přes tyto výhody nejsou mnozí z nich nešťastní. U lidí, kteří mají nějakou duševní poruchu to dokáže pochopit, nebo u těch, kteří prožili opravdu něco strašného, ale není schopen to pochopit u mužů či žen, kterým nic nechybí ani po materiální, ani po zdravotní stránce. A těchto lidí se v jeho ordinaci objevuje stále více a více, a i když Hektor je chápající a milý člověk, začíná být stejně nešťastný jako oni. Proto se jednoho dne rozhodne vydat na cestu do světa, na cestu, na které bude hledat odpovědi na otázku, proč jsou lidé šťastní?
Stylem se Lelordova kniha od avizovaného Coelhoa liší asi v tom, že používá lehčí jazyk, až pohádkový styl (viz např. první věta "Byl jednou jeden mladý psychiatr...") a hlavně jemný chytrý humor. Už jen první kapitola, kdy popisuje Hektora větami: "... vypadal jako opravdový psychiatr: nosil malé brýle s kulatou obroučkou, jež umocňovaly jeho intelektuální vzhled, uměl naslouchat lidem, tvářit se přitom zamyšleně a pobrukovat si "ehm, hm" a měl dokonce malý knírek, ..." čtenáři už naznačuje, že nepůjde o těžkou psychologicko-filozofující knihu. Další zajímavostí, která vás určitě upoutá, je autorova faktografická nekonkrétnost. Celkem pro mne nepochopitelně nikdy nenapíše přímo, v jaké zemi zrovna Hektor je. Snad kromě jedné, a to Číny, kterou Hektor navštíví jako první. U ostatních zemí na jeho cestě už je to jen popis jako země plná černých lidí, kde vládnou samí lidé s nekalými úmysly, nebo země, kde je všechno nej, nejvíce peněz, nejvíce psychiatrů, největší armáda atd. A vy víte, že jde o USA, nebo v jiném případě o Afghánistán, či Kolumbii. Nevím, jestli tím jen nechtěl lidi odradit od návštěvy konkrétních zemí, nebo jeho způsob považoval za zábavnější.
Po různých zajímavých, někdy příjemných, někdy hrůzných dobrodružstvích si Hektor do svého notýsku zapisuje jednotlivé ponaučení o štěstí. Celkem jich nasbírá dvacet tři. Jsou to výroky, která ve své podstatě nic nového nepřinášejí, ale jako u většiny těchto knih, jejich hlavní kouzlo spočívá v tom, že se nad nimi sami nezamyslíme, a teprve autor jakoby nám připomněl jejich pravý význam.
Kniha "Hektorova cesta, aneb, Hledání štěstí" je autobiografické vyprávění. Autor stejně jako náš hrdina Hektor v roce 1996 opustil svoji zavedenou psychoterapeutickou praxi, a vydal se do světa hledat "štěstí". Výsledkem jeho zážitků je tato kniha, která se stala velkým francouzským bestsellerem. A pokud se vám tzv. "filozofující pohádka" (dle novin La Figaro) líbila, ještě tento rok se můžete těšit na další příběhy sympatického Hektora v románu "Hektor a tajemství lásky", který chystá opět nakladatelství Smart Press.
