V lesích u Brjanska se potkává nezvěstný dělostřelec a hodinář Mendel s podobně nezvěstným výsadkářem Leonidem. Je léto roku 1943 a Němci ustupují. Jakkoli se jim nedaří na vnějších frontách, na vnitřní stále vítězí. Navzdory tomu je týl východní fronty plný neozbrojených uprchlíků i ozbrojených partyzánů, dezertérů a lupičů. Venkovani odíraní Němci, jejich pomocnými sbory a všemi výše zmíněnými neváhají se střelbou.
Přetěžko se v takové zemi proplétá ztraceným Židům. Horší než Němci jsou ukrajinští a maďarští žoldáci. Neradi je vidí běloruští kolchozníci i partyzánští velitelé. Venjamin je dobrý velitel, nechá jim zbraně a nechá je jít, v oddíle by je neuchránil - ozbrojen Židy jeho bojovníci nevidí rádi. I oni jsou pod tlakem, ve stavu blízkém zhroucení. Nefunguje jim rádio a z partyzánů bez rádia se stávají banditi.
Venjaminova rada je vede k čistě židovské skupině vedené Dovem. Je to spíše uprchlický tábor, jehož osud je po sabotáži na železnici zpečetěn. Další útěk a další partyzánská skupina. Ulybin. Jeho oddíl je na podstatně vyšší úrovni, s kontaktem s velkou zemí. Ale ani oni nemohou vzdorovat soustředěnému útoku. Dochází k dalšímu dělení, Rusové zůstávají s Ulybinem, Židé odcházejí s Gedalem na západ jako záškodníci.
Mezi partyzánskou akcí a internacionalismem se vinou staré nenávisti ruské říše. Příběhy Židů z Polska, centrálního Ruska, Sibiře, Gruzie. Nenávisti, strachy, naděje, sionismus a jeho rozchod s komunismem. Uvědomělí si pamatují tábory organizované sionisty, ale od roku 1932 jde po židovsku žít jen v Birobidžanu. Úvahy Gelaleho, Mendela, Dova a dalších ukazují, že Levi dobře rozpoznal cíle generalissima země sovětů. U sebe vás nechci, ale když půjdete do Palestiny, budete překážet Angličanům a v tom vám budeme pomáhat. Židovští partyzáni mají pokračovat v diverzních akcích před frontou.
Jenom Němci počítají dopředu se vším a proto prohrávají války. Gedalova skupina vstupuje do Polska - velkolepě, útokem na železniční depo. Tím se rovnou dostává do sporu s polskými partyzány. I tady našel Levi zakopaného psa. V několika syrových scénách nechává nahlédnout do situace: Poláci bijí Židy, Ukrajinci Poláky a Němci všechny. Povstání ve varšavském ghetu poražené bez pomoci. Varšavské povstání poražené bez pomoci rok po té. Armija Krajowa poražená bez pomoci pár let později. Úvahy o budoucnosti Polska.
Levi však nenechává děj rozpadnout v nacionální šarvátky. Nikdo nemá rád nikoho, ale každý každého tak trochu chápe a občas pomáhá. Poláci pomáhají uprchlým Rusům, schovávají Židy, ale někdy je zabíjejí. Zprávy hovoří, že i ruští partyzánští velitelé se chovají různě.
Stres polských vlastenců před příchodem Rudé Armády roste a proplétá se s ponorkovými incidenty uvnitř jednotlivých národností. Židova radost končí úlekem. Ani v osvobozeném městě není bezpečno. Starý antisemitismus v Polsku rychle sílí a v Německu nikdy nepřestal. Prohlubuje se ambivalentní postoj Sovětů. Nakonec celá skupina končí v ruském zajetí.
Všemi národnostními peripetiemi se táhnou otázky postoje k židovství. Talmud je plný chyb a protikladů, ale právě tím učí uvažovat. Pjotr se dovídá, co je to být Židem. Vlastně je to lavina židovských vtipů, ale, řekněme, v dosti černém kontextu.
Po dalších kličkách se skupina ocitá ve vlaku do Itálie. Leviho domov je vylíčen jako oáza, nejen ve vztahu k Židům. Levi obdržel diplom inženýra chemie tři roky po začátku platnosti rasových zákonů v Mussoliniho Itálii. Není se čemu divit, že připadá Židům z východní Evropy jako ráj, stejně jako oni připadají italským Židům jako prapodivná divoká stvoření z legend. Nepochopitelná, stejně jako jim jsou nepochopitelné kličky sionistického hnutí, které spolu s italskými komunisty směřuje Židy do Palestiny, vstříc další válce.
Věta: "Když ne nyní, kdy?", se objevuje 60 stran od konce. Je to zvláštní kniha, v mnohém velmi pravdivá, občas autor poněkud neudrží věrohodnost v situacích kolem partnerských vztahů, ale těžká dusivá atmosféra pochopené bezvýchodnosti zůstává. Přesto je to hlavní sám si zvolit, nebýt jen bezmocně vlečen. Židé nebyli jen bezmocné oběti, které čekaly na smrt, Židé byli vojáky mnoha armád, Židé byli partyzány. Každý, kdo přežil Osvětim, hledal důvod proč přežil, aby tak tuto vinu odčinil. Levi jeden výklad v roce 1982 nalezl - tuto knihu, přesto o 5 let později zvolil smrt ve výtahové šachtě.
Znal jsem jednoho Žida a ten se dal pokřtít čtrnáctkrát, líbil se mu ten obřad.
Vydala Paseka v roce 2006.
