Děj nás zavádí do zemědělského kraje Västerbotten, kde se sám autor narodil v roce 1938.
Hrdiny je rodina Johanssonů, kteří patří k chudým a hlavně zadluženým členům zdejší obce, a ještě bez hlavy rodiny, protože otec zemřel. Hlavní slovo má tedy matka. Svůj úděl berou s poddaným klidem seveřana, prostě jako Boží záměr, se kterým nedá nic dělat. Jakoby tím byli předurčeni k roli dobrých. Zápornou postavu zde ztvárňuje místní sedlák a kupec Karl Orsa. Už jeho otec měl v rukou osud Johanssonů tím, že jim dával na dluh. Ten ale jednou za rok chce splatit. A když nejsou peníze, což nejsou, požaduje od matky její tělo. Tak se rodí děti, které mají oficiálně na faře záznam - otec neznámý. Po jeho smrti syn Karl v této tradici pokračuje. Příběh možná překvapuje právě tímto přístupem matky, která k této "nucené prostituci" přistupuje s odevzdaností sobě danou. Z dnešního pohledu je právě tento přístup šokující. Hlavně autorovo ztvárnění matky, která s touto potupou navenek, ale i vnitřně, jakoby nebojuje. Přijímá hrdý osud ženy, která pro záchranu rodiny má právo spolknout jakoukoliv pohanu. Ale to vše trpí pouze do doby, než Karl přijde s požadavkem, který už porušuje boží zákony. Ale ani ona nakonec nic nezmůže a osud si vybere svoji daň. A i když tento Karlův požadavek za sebou zanechá smrt, život jde dál, protože boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Právě tato důvěra v boha a boží spravedlnost je středobodem všeho konaní. Dotváří to i forma příběhu, tady rozhovor s bohem protkaný množstvím biblických rčení a citátů. A bůh nakonec spravedlnosti učiní zadost, sice docela fatálním způsobem.
Lindgren dokazuje svoje umění stejně jako v mém oblíbeném "Čmeláčím medu". Zajímavé téma typické pro severskou literaturu, zpracované v překvapivě krátkém rozsahu, (v případě této rodinné ságy opravdu překvapivě krátké), což je dané autorovým zvykem používat docela strohý jazyk, bez zbytečných citových výlevů. Tato jazyková strohost ale právě o to více zvýrazňuje dramatický prvek příběhu.
Krátký román "Cesty hada na skále" ještě doplňují dvě povídky ze sbírky "Merabs skönhet" (1983). S románem je spojuje především místo, tedy opět kraj Västerbotten.
