Řekněme na rovinu, Popírání holocaustu není příjemné čtení, mnoho stran zabírají rozbory naivních lží a řetězců drobných podvodů, kterými popírači argumentují. Rozhodně je to však čtení poučné, především totiž ukazuje, že popírání holocaustu je vždy jen postranním projevem skalního germanofilství nebo snaha rehabilitovat v očích veřejnosti vlastní fašistické/nacistické přesvědčení či minulost.
Nepřekvapí proto, že prvý, kdo začal popírat části dokladů týkajících se koncentračních táborů byl přední francouzský fašista Bardèche. V USA se popírači snažili navázat na tradici revizionistů, kteří po 1. světové válce kritizovali vstup USA do války na straně Velké Británie proti Německu. Navzdory tomu, že revizionisté se k vytváření mýtické historie neuchýlili (jediným spojovacím článkem mezi oběma skupinami je H.E. Barnes), je zajímavé sledovat tehdejší názory pravicové části US politického spektra: Kupříkladu republikánský senátor Severní Dakoty G.P. Nye v roce 1935 připisoval podíl na zatažení USA do válečného požáru "proradným" bankéřům v Wall Streetu.
Vlastně je třeba říci, že otevřené popírání začalo v USA již několik let po válce. Začal s ním profesor angličtiny a prezident Federace amerických občanů německého původu J. App. Posléze se popírání holocaustu stalo klasickým inventářem neonacistických skupin. Po roce 1977 jej formálně pozvedl zapracováním formalit vědeckého žargonu další profesor, tentokrát elektroinženýrství, A.R. Butz. Od roku 1979 vyvíjí činnost Institut pro historickou revizi, který proslul výzvou k důkazu, že v Osvětimi umírali Židé v plynových komorách, a která jej po Mermelsteinově vítězství stála rozhodně více než 50,000 USD. Peníze však v těchto kruzích nechybí, organizace Liberty Loby, založená týmž člověkem jako IHR měla v 80. letech roční rozpočet 4 milióny dolarů.
Bohatě sponzorované šíření popíračské propagandy nakonec přivedlo před soud i kanadského přistěhovalce E. Zundela, jehož obvinění z podněcování antisemitismu táhnoucí se od roku 1984 posléze vedlo až k takzvanému "sporu" o plynové komory, ztrapnění popíračského teoretika trestu smrti Leuchtera a odsouzení Zundela, kvůli němuž si v roce 1988 veřejně zapopíral i David Irving.
Prozatím poslední velkou akcí popíračů holocaustu byla série inzerátů oznamujících, že holocaust byl podvod, rozeslaná do univerzitních časopisů v USA. Část oslovených inzerát otiskla, část jej otiskla dokonce zdarma, byť s vysvětlujícími a odsuzujícími komentáři. Časopisy, které inzerát otiskly, pak svůj krok halasně bránily ochranou svobody slova. Zajímavé, neboť pivu, cigaretám, Playboyi, sexistickým a jiným ožehavým tématům tutéž ochranu upřely vždy.
Závěr celé knihy rozhodně není optimistický, prozatím byli halasní popírači holocaustu vždy odsouzeni, ale podhoubí, pro jejich ideologii je stále živé. Lipstadová píše, že relativismus bude stále častěji používán jako ochranný štít popíračů. Velkou tendenci k přepisování dějin autorka vidí v USA (vinou nedovzdělanosti) a ve Francii (snaha oddémonizovat vichistický režim). Z tohoto hlediska je nejpesimističtější český dodatek Zdeňka Zbořila: ...větším nebezpečím pro budoucnost jsou podivně motivovaní intelektuálové, kteří stojí za palestinizací nebo islamizací antisemitismu.
Závěrem by se slušelo, kromě přísloví: "Každé hrábě hrabou k sobě", uvést i následující citát ilustrující výše zmíněné "spory": Ze svobody mínění je fraška, není-li zaručena informovanost o faktech a zpochybňují-li se fakty samy.
Vydala Paseka v roce 2006.
| nápověda
