V poslední době se na našem knižním trhu objevily dva fantasy tituly z francouzské produkce. Jedná se o knihy Tajemství ostrova Ji 1,2 autora Pierra Grimberta vydané v nakl. Talpress, a v nakl. Albatros, v jejich nové ediční řadě Albatros Plus, vyšla kniha Henriho Loevenbrucka (*1972) Vlčice a dívka. Jedná se o první díl z trilogie Moira, která podle nakladatele patří k nejprodávanějším titulům v tomto žánru ve Francii.
Kniha mne zaujala hned ze tří důvodů: za prvé ji vydalo nakl. Albatros, které mne už několikrát příjemně překvapilo svojí volbou knih (a je i jistou zárukou kvality), zadruhé mne vždy zaujme všechno z fantastiky, co nepochází z anglo-americké oblasti, a zatřetí reklama na knize nelhala. Podle čtenářských ohlasů na www.amazon.fr jde opravdu o populární fantasy. Komentáře jsou plné superlativ jako suuppperrrr, či génial.
Už podle upoutávky na přebalu je jasné, že jde o klasickou fantasy přebírající základní prvky z tolkienovských ság. Je zaplněna typickou směsí různých ras, od lidí, trpaslíků až po elfy a druidy. Hlavní hrdina, v tomto případě dívka Alea, se dostane nechtíc do problémů, a na cestě za řešením se setkává s různými bytostmi z jejího světa, trpaslíkem Mjollnem, druidem Phelimem, bardkou Faith, či válečníkem Galiadem. Některé tyto postavy mají klasické charaktery, jak se u jejich postav očekává. Ale u některých je to trochu jinak. Například roli druidů, kterou autor vyměnil za čaroděje, v našem podvědomí můžeme rozdělit na dva typy: abych tak řekl pohádkový, mýtický typ druida vystřiženého z Asterixe, tedy hodný vousatý kouzelný děda, který se stará jen o dobro světa, nebo z historických pramenů, především římských dobyvatelů, kteří je vyobrazují jako posedlé blázny podřezávající mladé panny, upalující lidi v obětinách a holdující skupinovému sexu. Loevenbruck vytvořil typ druidů, kteří přebírají jak z jedné varianty, tak i z druhé. Jsou to strážci kouzel a moudrosti, a přitom cestou za svými cíli klidně jdou přes mrtvoly. Stejně mne překvapilo jeho pojetí trpaslíka, který se sice fyzicky podobá vžité představě malého vousatého morouse, ale přece jen máme v podvědomí, že to jsou obyvatelé podzemí. Mjollnem ale v knize vystupuje jako člověk, kterého tunely a jeskyně nepřitahují, ba naopak vyvolávají strach.
Příběh se odehrává v říši Gaelie, kde ve vesnici Saratea žije dospívající dívka Alea, sirotek a zdejší tulák. Ta jednoho dne najde za vesnicí mrtvolu zčásti zahrabanou v zemi. Jen trčící ruka s krásným prstenem ukazuje její hrob. A právě tento prsten se stane pro ni osudným. Neodolá pokušení a nebožtíkovi ho sebere. Ale při kontaktu se do ní přesune i nějaká tajemná energie, která navždy změní její život. Dotyčný mrtvý je nejvyšší druid a s jeho prstenem do Alei přešla i jeho moc. Po moci tohoto prstenu pasou nejen další druidi, ale i Maolmordha, Nositel Plamenu Temnoty, druidský odpadlík. A tak Alee nezbývá než uprchnout a snažit se pochopit, jak s novou mocí naložit. Na cestě se setkává právě s dalšími bytostmi, které se s ní vydávají na cestu objevů a záchrany.
Příběh není jen klasické putování tam a zase zpátky, ale dobře jsou do něj vkomponované politické pletichy, mocenská rivalita mezi jednotlivými vládci zemí, a samozřejmě i dobrodružství a láska. Paralelně s tímto příběhem sledujeme i osudy vlčice Imaly, která má podobný osud jako Alea, a jejíž role se naplno ukáže asi až v dalších částech.
Henri Lovenbruck se ani nějak nesnažil vytvořit nějakou novou fantasy. Dokázal napsal, abych tak řekl, čistou esenci fantasy. Výborně vyvážený poměr napínavého děje a popisných scén, tak nutných pro fantasy romány. Příběh Alei a dalších hrdinů mne osobně překvapil a nadchl. Po dlouhé době jsem si přečetl fantasy, která se nesnažila hrát na nic jiného, a čtenáři nabízí vše, co od tohoto žánru očekává. Musíme jen doufat, že se titul obchodně ujme a zbývající díly se u nás v budoucnu ukážou.
