José Jiménez Lozano je známý z dalších čtyř překladů do češtiny, ve Španělsku je však veličinou,která sesbírala všechny literární ceny, včetně Cervantesovy. V úvodu Lozano cituje V.S. Prichetta: Vyprávění je to, co jen prchavě zahlédnete koutkem oka. Tomuto krédu zůstavá věrný zcela bez výjimky. Mysteriózní události, hrůzy, totalita, zapomnění ve všech konotacích.
Postavy povídek na sebe nezřídka straží pasti, ale nedosahují kýžených vítězství, jako by celá kniha byla panoptikem nerozhodných zápasů. Celou knihou rezonuje nejasně definovaný stesk po minulosti, který vlastně není steskem, spíše vzpomínáním na mládí a obecně chápaným steskem po mládí v jakékoli době. Je to stesk po zapomenuté poetice dětství. Bylo to přece tak krásné, rodiče nám dávali lásku a sílu. Bylo to přece tak strašné, živili nás báchorkami a učili posluhovat moci.
Pro Španěly představuje generační problém patrně mnohem výraznější propast než pro ateistické Čechy, kteří odešli do továrem už v 19. století. Zapomenutí jako motiv je silné. Odešel svět vesnic s generačními domy a složitým, bohatým a povinným náboženským životem, přišel svět malých rodin, domovů důchodců, ateizmu a existenciálního osamění. Všechno má své vady, dnešek i včerejšek. Já neřeším, já si stěžuji, říká nám autor plný nostalgie po světě, v němž už by žít nechtěl.
Velkým tématem jsou totality, rozervané historky o nacismu, bolševismu i Francově diktatuře. Místy cynické politické frašky jako Haškovy povídky. Teprve v hovoru se Španěly zjistíte, jak hluboce a zavile mnozí nenávidí krále...jizvy válek jsou dosud živé.
Lozanovy povídky jsou neobvyklé. Někomu přijdou nedořečené a neúplné, ale atmosféra, podstata z nich sálá nebývalou silou. Okuste z nebývale dlouhé ukázky (PDF), myslím, že nebudete litovat.
Vydal Vyšehrad v roce 2009.
| nápověda
