Nedá to velkou práci, zjistit, že velký útěk před světem, statečný odchod z virtuality, pohrdnutí božskými schopnostmi a život vcele své lásce z masa a kostí zasvěcený se jaksi nepovedl. Vypadá to, jako v americkém sociálně-kritickém dramatu: Ulepený Ljoňa v teplákách je prakticky naprosto ideálním lůzrem. Zapomenutý hrdina. Identitu Střelce se mu sice podařilo zcela opustit, ale s ní i celý dosavadní život. Fyzický vztah s ním vypadá přesně tak, jak vypadají vztahy s někým, kdo ztratil obsah a smysl života.
Diveři jsou po dvou letech jen jakýmsi okrajovým mýtem - zkazkou, dokonale zahlazenou a zamlčenou přesně dle potřeb zainteresované nobility. Nedosil, bývalý kolega jeho životní lásky Ljoňovi vysvětluje, že je reálný asi jako Kostěj Nesmrtelný: Základem každého mýtu je nekompetentnost, domýšlivost a nedostatek profesionality. Vypruzen Nedosilovými kecy o neexistenci virtuality a tichým rozpadem vztahu, kvůli kterého se jí vzdal, se Leonid rozhodne vrátit. Sotva to udělá, zastřelí jej, virtuálně.
Do mrtvol se kope, shazují se do roklí, ponechávají se šakalům. Ale nestřílí se do nich. Takto optimisticky ujištěn o své významnosti, vrhá se hlavní hrdina do děje. Nejde přitom o nic menšího, než o zbraň 3. generace, která z virtuality zabíjí i v realitě. Údajně s ní sejmuli jednoho hackera. Také už nejsou diveři - přede dvěma roky jich přestalo být potřeba. V Deep programu se objevil zabudovaný časovač, lidé přestali tonout v Hlubině a nebylo potřeba "potápěčů", kteří by je z ní lovili. Ostatně, oni sami ztratili svou schopnost prohlédnout závoj podvědomí. Či spíše všechny jejich síly byly staženy do jediného, mocného Černého divera, tajemného a podlého lupiče, který zadal krádež, jejímž následkem byla smrt mladého hackera.
Ten mladík se v prvním díle zaskvěl ve velké roli - byl to Roman, vlkodlak spolupracující s Ljoňou. Cesta za ukradeným souborem, který zmizel neznámo kam a po kterém pasou i ti nejmocnější, se mění ve velký Leonidův životní quest, jehož grálem je pochopení Černého divera, společnosti i ruské duše. Možná proto nejvíc diverů pocházelo z Ruska? Jsme zvyklí, že se všechno dostává vlastně za nic. Jako ve výpravě za opravdovým grálem je návdavkem též uzdravení vztahu s Viktorií spolu s vyléčením deep psychózy (tedy neschopnosti odlišit virtuální realitu od reality reálné). Ta se totiž projevuje podivnými náznaky, vpravdě Dickovskými, vyvracejícími základní premisy rozuzlení předchozího dílu.
Musím se přiznat, že Lživá zrcadla mě opravdu nadchla. Předchozí díl také nebyl špatný, ale buď to byl nedotažený styl nebo mne tolik neoslovil motiv hledání opravdového, reálného vztahu či jiný vrtoch, ale Lživá zrcadla mi přišla dynamičtější a svižnější, ačkoliv vlastně ničím nevybočují ze zažité lukjaněnkovštiny. To jest, námět, který se vztahuje k nějakému hlubokému existenciálnímu problému, množství komentářů ke každodenní psychologii, reáliím Ruska a fungování světa, spolu s dramatickými, akčními kulisami. Ty jsou i v tomto díle zastupovány Bludištěm smrti, což je pocta hře Doom.
Tentokrát je již hra plně týmová, mnohem složitější, zejména proto, že nestvůry, které herní prostor zabydlují, jsou reální hráči hrající jinou hru, třeba "Braň svůj dům!" Padesátý level je navíc osazen Imperátorem zlotřilých emzáků z podsvětních dimenzí, který je posledním výkřikem samoučící technologie. Prostě dojemné, ale je možné, že programátoři budou při Lukjaněnkových popisech jejich práce výt smíchy (nebo hrůzou) hůře než popravený vlkodlak.
Jak už bylo naznačeno, Lukjaněnko ani zde neopomenul přiučit čtenáře o ruských reáliích: Zapíjet vodku je vulgární. Poučit je o roli vzdělání v bývalém SSSR: Sen sovětského inteligenta, likvidovat nepřátele plivnutím... O psychologii života: Útěk není nikdy řešením. Pokaždé utíkáš sám před sebou. A fungování světa: Svět totiž závisí na něčem jiném. Na pologramotných Číňanech, kteří na pásech montují počítače. Již prvé zmíněné by se hodilo i Pavlu Weiglovi, aby nepřekládal Alana Turinga jako Ťuringa! A já jsem si to říkal už předchozím díle, že ti Ťurinci toho mají nějak moc společného s počítači, ale nechal jsem se ukolébat leností...
Kromě vlastní legendy spasitele Hlubiny obsahuje tento svazek ještě jednu povídku, která původně vycházela jako interaktivní text na internetu. To jsou ony Průzračné vitráže. I tato povídka je vnořena do světa Hlubiny - potkáme v ní Čingize, Pata, Mršinu, ale namísto Leonida se budeme strachovat o Karinu, toho času kontrolující první ruskou virtuální věznici. Dějově příběh navazuje na dobu po Lživých zrcadlech, v některých ohledech opět oním Dickovským způsobem, zanechávajícím jisté pochyby o tom, jak to vlastně předtím skončilo.
Karina má vypátrat, kudy vězni opouštějí neopustitelnou věznici, a proč někdo vězní hackery v Hlubině a nikoli na Sibiři. Otázky fungování systému, svobody a úhlů pohledu - opět výborná Lukjaněnkova klasika plná zajímavých nápadů: Pomník posledního spamera - od té doby, co je povolili lovit, zcela zmizeli. Ukázek pochopení člověka: "Co dělají zaměstnanci?"
"Pracují?", pokrčila jsem rameny. "Stahují porno ze sítě. A hrají hry."
A také hluboké filosofie:Odvážný princ se vypravil na draka. Jenže drak je státní, patří ke královskému dvoru a je starostlivě chován pro případ války se sousedy, dokonce dostal hodnost a vyznamenání. A rytíř ani neriskoval vytasit meč, jen běhá po paláci, hledá podporu u favoritek a favoritů, sepisuje zprávy pro poradce... a rozčiluje se v čeledníku. Trudný osud hrdiny v papučích, doma, v rodině plné lásky a životních jistot. Možná jeden z hlavních motivů celé trilogie.
Díky původní formě mají Vitráže dva konce, modrý a červený. Liší se, ale ne tak, jak bych čekal. Nejsou zcela neotřelé, ale je dobré, oba. Systém musí být, ale svoboda má přednost, čímž se vracíme začátek Bludiště, ztraceni v Hlubině s helmou i bez ní.
