Mayday je román ze staré školy britského humoru. Jméno jeho autora, Jonathana Lynna, není příliš známé, ale je to spoluautor legendárních sitkomů Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére. V jeho životopise dále zjistíte, že je svým způsobem James Bond kulturní fronty - hrál, režíroval, psal scénáře a produkoval v divadle, v televizi i ve filmu. To vše zúročuje v této knize.
Nevím, zda tím knize neškodím, což bych nerad, ale opravdu z ní dýše poetika dávných desetiletí, po třiceti stranách mi přišel na mysl seriál Profesionálové. Znáte to, Hollywood, hérečky, producenti, právníci a ti, co o ně pečují. "Když vymyslíte seriál," vykládal zasmušilý, ale jinak neobyčejně úspěšný autor Sidney Byte v bufetu při pojídání čínského kuřecího salátu, "a když jste hlavní autor, máte titul výkonného producenta." Situační a slovní komika v nejvyšší britské kvalitě! Mayday se plácá mezi úspěchem a neúspěchem, přičemž nejčastěji má obojí, jedno za cenu druhého. Mezi tím filozofuje o tom, co je špatného na Hollywoodu, Americe, lidech a světě vůbec (ale stejně kveruloval už Saroyan o třicet let dřív). To je na knize nejzábavnější. Být chudý je tak trošku neamerické. Ukazuje to jisté pohrdání americkými hodnotami. Nechceme mezi sebou žádné chudé, protože chudoba není vlastnost, kterou bychom chtěli podporovat.
Ovšem znalci obou "Jistě, pane..." potvrdí, že komika je komická, ale ve své podstatě to sranda moc není. Ani v této knize proto nečekejte ani konfekční happy end ani ságu lidského utrpení, ale, řekl bych, zakalení do reality. Překlad Jana Klímy je jako vždy excelentní a umožní se přímo rochnit v pikantériích Maydayova zápasení s newspeakem jednotlivých skupin. I když jako bývalý úředník ministerstva financí by měl být chápavější a rozpoznat v tom označení dobře známé: "je nějak moc chytrý", a používané běžně ve Whitehallu.
Přímo excelentní jsou literární postřehy: Když kopírujete knihu někoho druhého, je to plagiát. Když kopírujete vlastní knihy, řeknou, že to je váš styl.; rozbory postmoderní literární vědy: Dneska už chápeme, že proces čtení je - ve skutečnosti - sekvenční identifikace signifikantů, pomocí nichž je lingvistická sémiotika dekódována. Proto už nejsou jednotliví autoři podstatní.; postřehy o vědě: Naproti tomu Ernst, ještě nedávno zaměstnaný na ministerstvu financí se klonil k závěru, že i když se ekonomie pasovala na sociální vědu, ve skutečnosti to žádná věda není a pravděpodobně to není ani umění, spíše jen řada hluboce zakořeněných zbožných přání.
Nikdy se nenabažím dekonstrukce dekonstruktivistů! Jakkoli není pro plynutí děje podstatná a i bez znalosti Derridy a Foucaulta si tento humoristický thriller užijete, znalcům intelektuálských narážek vyplynou jistá potěšení navíc. Zvláště, pokud postmodernisty nesnášejí. Břitké postřehy pak osloví každého, kdo umí číst. Mayday není přelomovou knihou, ale příznivce britského humoru určitě potěší.
Vydala Aurora v roce 2008.
Vnitřní já... Mám dost problémů se svým vnějším já. Pokaždé, když se kouknu do zrcadla, čumí na mě.
| nápověda
