Skrytý Tibet je tak trochu dvojsečný název. V prvém plánu ukazuje na Tibet skrytý před zraky povrchního diváky, který nerozumí tibetsky a neví nic o lamaistické kultuře. V druhém plánu je to možná autorův postesk nad faktem, že mu Tibet vlastně zůstal skrytý, neboť s výpravami Giuseppe Tucciho se dostal nejdále do Gjance. Pro člověka, jež byl schopen hovořit s normálními Tibeťany, patrně bolestivá rána.
Kniha představuje zvláštní kompozit, převážná část je popisem cesty roku 1948, některé kapitoly porovnávají změny od předchozí cesty, něco je z roku 1937. Za každou kapitolou je dovětek z roku 1998, který často sumarizuje, co vše z popisovaného bylo za kulturní revoluce zničeno. Autorovo zamyšlení nad osudem Sikkimu je dokonce dopisem božstvu času Dükhorovi. Na tomto a několika dalších místech je srovnání s Chatwinem málo a přirovnal bych spíše k Tamilským listům Jaroslava Hovorky.
Text se však netopí v lyrickém tesknění, i když se cestopisné odstavce střídají z odkazy na autorův mnohaletý pobyt v Japonsku (studoval Ainy), buddhistickou kulturu nebo srovnávání se západem. Obrovskou předností je autorův vstřícný i nezaujatý přístup k Tibeťanům, i když utrpení florenťana - muže Slunce a teplého středomoří v zemi lidu mrazu a vichru je často vidět. Není to rychlokvašený konvertita vyprávějící zkazky o svaté zemi, a tak se dočteme, že v Tibetu bylo zvykem otrávit bohatého, silného či šťastného člověka a zmocnit se tak jeho dobré sudby. Jací jsou Tibeťané? Kdykoli připravení pít, zpívat a věřit v zázrak; kupci, lapkové, mniši a pastevci.
Podotkněme, že Maraini byl nesmlouvaným pozorovatelem už cestou: Večeře bohužel není "jako z románu", nýbrž pouze jako z anglické domácnosti, tedy příšerná. Autorova matka byla Angličanka, asi o tom věděl své. V Eritreji zase odposlechne vyprávění jakéhosi domorodce v přístavu: U Italů dařit se příživníci. Píše i o utrpení se psem bohatých Američanů, doufám proto, že Lévi-Strauss neměl na mysli právě Marainiho, když ve Smutných tropech píše, že z knih mnohých taky-cestopisů se dovíme hlavně o tom, co vyváděl lodní psík a nikoliv už o národech v cílové oblasti.
Nakladatelství připravilo pro zájemce ukázku, která obsahuje i nejlepší či, chcete-li, nejstrašlivější citát z celé knihy, a to autorův výklad o Foetor thibeticus (na stránce 82 dole), čili o pachu tibetském. Pro úplně nepoučené čtenáře dodávám, že Tibeťani se myli výjimečně, nejčastěji při příležitosti společenských veselic s koupáním v řece nebo v rámci nehod spojených s pádem do vody. Při velmi suchém vzduchu se naopak všichni, hlavně však ženy, natírali jačím máslem, které ostatně stále je nezbytným průvodcem každého Tibeťana.
Mírně pokročilejšího čtenáře tibetských témat překvapí velké množství ne-gelugpových klášterů a vesnic. (Gelugpa - sekta žlutých čepic, je reformovaná forma lámaismu, kterou představuje dalajláma.) Maraini uvádí i zcela neznámé názvy sekt. Navštěvuje bönistickou vesnici, což jej přivádí k velmi zajímavé úvaze o tibetské povaze a povaze tibetského buddhismu. Do tohoto pohledu se docela dobře hodí i ukázka z jiné části knihy: Rolang - děsivá představa "obživlé mrtvoly" patří k typickým výplodům nekrofilní tibetské fantazie posedlé kostmi, masakry a krví; fantazie surové a zároveň vytříbené.
Již v dobách autorových návštěv je patrný úpadek těchto nevládnoucích sekt i bönu. Cítí-li se někdo vůči pomalému rozkladu věcí bezmocně, nakonec zdegeneruje a přiblíží se zvířeti. Nedostatek prostředků ubíjí. O vztahu ke zvířatům autor také píše, jeho úvaha by se dala shrnout trpkými slovy: Zabíjet se nesmějí, zanedbávat ano. Nebylo ve starém Tibetu vše růžové, bavlna byla na příděl, ostatní látky dost drahé; nebyly povoleny dopravní prostředky s kolem; v roce 1947, po smrti regenta Radenga odstřelovala vláda klášter Sera z děl, aby pacifikovala jeho pročínské mnichy.
Maraini se zabývá vztahem východu a západu. V jedné z úvah rozvíjí myšlenku, že ke studiu cizí kultury není třeba stát se jejím členem. Zajímavé jsou jeho citáty z děl vzdělaných Číňanů cestujících po západě, v zásadě považovali západní, například renesanční, umění za čirou pornografii. Překvapuje jej množství evropského kýče v Tibetu - pohledy na Londýn na porcelánových deskách a podobné klenoty provázené hrdostí a touhou pochlubit se v očích jejich vlastníků.
Jak ostrý kontrast vůči ochotě mnoha mnichů prodávat staleté relikvie a umělecká díla. Pravda, stěžuje si, že trh se starožitnostmi již není tak dobře zásoben jako býval. Tucci přesto nepřijížděl ze svých cest s prázdnou. To je na knize jedna z nepochopitelností, bezbřehá, servilní úcta k profesoru Tuccimu, prakticky ztělesnění oportunismu. Tucci nevedl doktorskou práci Marainiho a po vydání knihy se ohradil proti věnování "velkému mistru", vždy se nechal titulovat "Vaše excellence" a Harrer si na něj stěžuje, že po Tibetu hlásal, že země je placatá, aby se vetřel do přízně konzervativních lámů.
Nedílnou součást knihy tvoří poznámky o tibetském buddhismu, zajímavé je zejména členění na pět buddhů pěti věků-kalp v kombinaci s učením o trojím těle-trikája. Pro tento věk je to nadsmyslový buddha Amitábha (převtěluje se v pančenlámovi), nadsmyslový bódhisattva Avalokitéšvara (převtěluje se v dalajlámovi) a "tělo lidské podoby" Šákjamuni. Pojmy, které se nevešly do souvislého výkladu, jsou vysvětleny ve slovníčku.
Možná ještě zajímavější přídavnou kapitolou je přehled dějin Tibetu. Maraini píše o čtyřech historických zlomech v tibetské protočínské orientaci. Prvou byla volba indického slabičného písma národem etnicky dosti podobným Číňanům namísto čínského písma znakového. Píše i o neorganizovanosti Tibeťanů a jejich neochotě s kýmkoli spolupracovat. Bhútán si mezinárodní ochranu a uznání od OSN vymohl. Je však otázkou nakolik by právě toto pomohlo s ohledem na rozbor čínského vztahu k nečíňanům.
Pokud máte pocit, že chcete kráčet (takřka) v Marainiho stopách, můžete se naučit tibetsky i v Praze. Co jsem o autorovi dosud neřekl, naleznete v nekrologu; v angličtině.
Vydala Paseka v roce 2005.
