Jaroslav Mareš přišel v sedmdesátých letech s odvážnou hypotézou, že právě stolová hora Kurupira je oním Ztraceným světem z románu Artura Conana Doyla. Potřebné reálie měl slavnému spisovateli dodat plukovník Fawcett, který procestoval prakticky celou Amazonii. V roce 1978 se proto Mareš vydal k pramenům řeky Demini, aby na mesetu hrůzy vystoupil.
Tato cesta tvoří první část knihy. Dramatické vyprávění zahrnující nejen cestu, ale i reálie Brazílie, ekologii pralesa a popis jeho výstředních obyvatel v jednom. Na dnešní poměry styl překvapivě naučný, ale nadšení a touha objevovat ze stránek přímo čiší, takže i čtenář za chvíli plane cestovatelským nadšením. Zmínil bych Batličku, ale podoby stylu už si povšiml jiný recenzent. Posuďte sami, jaké to je, když nad pralesní řekou zní Kara kusuba, pokřik Waiků, skupiny Yanomamů.
Mareš nakonec náhorní plošiny nedosáhl, ale na Kurupiru nezapomněl. Část druhá čtenáře přivede do hlavního města brazilského státu Roraima - Boa Visty devatenáct let po prvé výpravě. Zde se autor setkává se záhadným hledačem drahokamů Regem, tajemným vůdcem garampeiros, které potkali v pralese v roce 1978. Politická situace je jiná, a proto se ani tentokrát nepodaří Marešovi na Kurupiru vystoupit, získá však Regův deník.
Výběr z deníku/života láskou zklamaného botanika a jeho cesta na dno lidské duše i společnosti v objetí pralesa tvoří druhou část knihy. A je to část podstatně drsnější, beznaděj se střídá s nesmyslným násilím a bezohledností a vyzněním připomíná Jarmuschova Mrtvého muže. Hemží se to v ní otrokáři, vrahy, mafiány, násilníky i uprchlými nacisty. Reg se nakonec stává jedním z Waiků, krvežíznivých bojovníků z pralesa a zakouší nepopsatelné stavy v hloubi jeskyní mesety Kurupira. Mareš by se bezpochyby mohl živit i psaním rodokapsů.
Oběma částem jsou společné porůznu poztrácené známky tajemna, legendy indiánů, zkazky garampeiros i autorova pozorování. Teoreticky tyto zmínky uzavírá část třetí, ve které dojde na tajemná zvířata, přežívající druhohorní zvířenu i přechody do paralelní reality. Čtení místy opravdu jen pro kované stoupence záhadologie.
Mareš buduje mýtus zcela uzavřené oblasti pod kontrolou USA, do níž se nedostane ani brazilská armáda, v níž budou všechna letadla sestřelena a pěší cestovatelé vyhledáni letouny se supermoderní technikou a zabiti taktéž. Zmiňuje sice boj proti drogovým kartelům, vliv farmaceutických koncernů (jakémusi Brazilci zakázala americká nevládní organizace publikovat práci o léčivých rostlinách Yanomamů - něco takového prý může publikovat jen yanomamský lid) i ochranu indiánů. Avšak je patrné, že touží po vysvětlení, které není z našeho světa. Zajímavé, navzdory tomu, že antropologa Chagnona cituje, nezmiňuje, jak katastrofální zemětřesení v akademické antropologii on a Yanomamové způsobili (i v češtině měla diskuse pokračování; strana 4).
Pokud toužíte po hrůzách sídla pralesního démona Kurupiry, hledejte Serra Urucuzeiro na brazilských a Cerro Delgado Chalbaud na venezuelských mapách anebo se vydejte na internet, fenomén Curupiry je ve světě dobře etablovaný, ať už se jedná o ochránce pralesa se zelenými zuby z legend Tupíů nebo adolescentní blondýnu v černém trikotu z filmu.
Vydalo Motto v roce 2005.
