Ostatně sám autor se k problematice psaní povídek vyjadřuje v předmluvě této knihy v tom smyslu, že jejich geneze se až tak neliší od psaní románů. Obě činnosti podle něho vyžadují velké úsilí, při psaní povídky je potřeba v prvním odstavci určit vše důležité a ostatní je už jen prožitek z psaní. Občas ale už během práce na povídce cítíte, že to není ono a v tom případě je někdy lepší zahodit jí do koše a napnout své síly na nový projekt. A právě v duchu těchto slov vznikl tento soubor dvanácti povídek. Trvalo to osmnáct let, spousta povídek skončila v onom koši, zbytek povídek byl několikrát přepisován až se nakonec všechny ustálily v této konečné podobě.
Čeká nás tedy dvanáct krátkých příběhů, jak jistě správně očekáváte s latinsko-americkou tematikou a obsahující motiv poutníka v mnoha podobách. Většinou jste náhle vrženi do nečekaných a nevšedních situací, na malém prostoru se rozvíjejí složité lidské osudy a stejně rychle jako jste se do děje dostali, z něho zase po chvíli vystoupíte. Márquez nám ukazuje život bez příkras, jeho krutost ale i jeho krásu. Je jen ku prospěchu věci, že povídky nejsou zbytečně dlouhé, díky jejich malému rozsahu je jejich působivost totiž překvapivě vysoká.
Někdy zkrátka narazíte na knihu, od které toho příliš neočekáváte a o to větší je potěšení když se z domnělého ošklivého káčátka vylíhne nádherný klenot a tím dozajista soubor dvanácti povídek o poutnících je.
