Nic nového pod sluncem, stará dobrá Kolumbie s postavami které jako by z oka vypadly typickým hrdinům Márquezových románů, zkrátka čtenář, který už má za sebou nějaké to Márquezovo dílo se musí cítit jako doma, ale přece jen je tu něco jiné.
Zápletka v tomto případě není nijak složitá. Kniha vypráví o vraždě mladého muže, jako mstě za poškození cti jedné rodiny. O okolnostech vraždy se dozvíte takřka v prvních odstavcích a zbytek knihy už jen vše detailněji objasňuje, vlastně taková detektivka, kde je vše předem prozrazeno. Ale o to tu přece vůbec nejde. Magický realismus je opět na scéně a vyprávěcí technika je hodná mistra, nic jiného jsme snad ani čekat nemohli.
Tak co je tedy na této knize jiné a proč jí hodnotím ještě o něco lépe než legendárních Sto roků samoty? Pominu to, že celkově mám z této novely lepší pocit, to je čistě subjektivní záležitost. Jednoduše se mi zdá, že v této knize Márquezův styl dosáhl vrcholu. Nejde zde jako právě v případě Sto roků samoty o vyprávění pro vyprávění samotné. Nic se nenatahuje, počet mrtvých je značně omezen, náhlých a nadpřirozených událostí a fatálních katastrof též ubylo, čili věcí, které kdekdo může vynášet do nebes (narážím tak předem na ty, co budou tvrdit, že to jsou právě ty tajemné a nepostradatelné prvky magického realismu), ale pro mě jsou to spíš takové berličky, které děj pouze nastavují, aniž by ho nějak zásadně obohatily. Naopak téměř vše zde má jasné místo a smysl, zároveň však nepřicházíme o prvek tajemna, protože úplně vše vysvětleno není.
Strhující atmosféra s prvky exotiky, výtečná vyprávěcí technika a pomyslný šťouchanec soudobé společnosti plné pokrytectví, zbabělosti a hlouposti. To vše nabízí Kronika ohlášené smrti a snad i mnohem více.
