Každá povídka je unikátní. Ta, která je její stěžejní a po které také dostala kniha jméno vypráví příběh o přátelství dvou studentů. Jeden z nich se nešťastnou náhodou nakazil virem HIV. Přátelé však spolu i nadále tráví hodně času a přijdou na nápad stvořit fiktivní rodinu Roccamatiových z Helsinek, o níž pak vypráví příběh. A každé jejich sezení, každý díl příběhu znamená jeden rok, jednu událost 20. století. O samotném příběhu se nedozvíme takřka nic, ale výběr událostí zrcadlí to, jak se oba kamarádi srovnávají s krutou pravdou. Jak se vyvíjí jejich naděje, jak optimismus pravidelně střídá pesimismus. Příběhy okrývají pocity skryté v jejich duších, často překvapivě. Místy tak skutečný příběh dostává další dimenzi, další rozměr. Často banální události mají v příběhu Roccamatiových jiný význam. Děsivější. Mrazí z toho. Ano, mrazí...
Druhá povídka, snad ještě mrazivější a dle mého názoru nejlepší z celé knihy vypráví o síle skrytého talentu. Vietnamský veterán a v současné době noční uklízeč v bance John Morton složí skladbu, po jejímž sice možná nepovedeném, nicméně i tak úspěšném koncertním provedení se za ním jeden z posluchačů vypraví, aby jej lépe poznal. Vypravěč ho dostihne právě v bance. John Morton nakonec souhlasí a vypráví svůj příběh. Jak ve válce hrál, aby nechal zapomenout na děsivost situace, ve které všichni byli. "Klukům se to líbilo, když jsem začal hrát...to jsem byl se svou hudbou nejšťastnější, v hnusný díře v pekle uprostřed války..." Když Morton vypráví o Vietnamu, má puštěný vysavač. "Nezdálo se, že by mu vadilo, že musí křičet. Naopak jsem měl pocit, že je rád." Toto je jedna z nejkrásnějších scén knihy - vysloužilý veterán, hudebník, z plných plic řve do světa nespravedlnosti válečného běsnění. Je to velmi dojemné.
Druhé dvě povídky jsou spíše hrou s formou, ačkoliv se v žádném případě nedá říct, že jsou formou prázdnou, bez obsahu.
Způsoby umírání. Další mrazivé téma. Tato povídka je souborem devíti variací na dopis, v němž správce vězení oznamuje paní Barlowové o posledních hodinách jejího syna, který byl odsouzen k trestu smrti. A poslední povídka, Vita aeterna - výroba zrcadel je hrou se slovy - záznam vypravěčovy babičky, nebo spíše tónem jejího vyprávění, které říká do krabičky, která má vytvořit zrcadlo. Vypravěč její vyprávění nijak zvlášť neposlouchá. Má své myšlenky. Ale když je zrcadlo skutečně hotovo, připomíná mu všechna slova, která neposlouchal a už nikdy neuslyší, všechny babiččiny vzpomínky, všechno to, co prožila.
Až budete číst tuto knihy (a opravdu hodně vám to doporučuji), budete přikováni do křesla. Yann Martel umí zaujmout a dojmout. Martel ví, co na čtenáře platí. Ale nedojímá bez účelu, nedojímá prvoplánově. Pokud by jeho knihy byly jen dojemné, ztratily by na přitažlivosti. Ale jeho knihy mě také nutili přemýšlet, domýšlet si souvislosti, začaly mi docházet některé životní pravdy, byť často ne zrovna příjemné. Zvláště první dvě povídky. Mám moc rád, když pod dočtení nějaké knihy nemám vůbec chuť se začíst do další. Když mám pořád v hlavě příběh, který jsem právě dočetl. Toto je přesně ten případ. Takovou knihu si rád přečtu znovu, teď se ale těším, že v češtině (doufám) vyjde další Martelova kniha, román Self (Vlastní já). Skoro mám pocit, že už nemůže ničím překvapit. To jsem si však myslel i u Roberta Fulghuma a dopadlo to přesně naopak. Fakta jsou knihou do vlaku, ale stojí za opakované čtení, protože některé věci se asi musí opakovat zas a stále.
| nápověda
