Příběh, který nám nabízí ve své knize "Pí a jeho život" kanadský spisovatel Yann Martel, patří přesně do této kategorie. O co jde: Mladý chlapec jako jediný přežije ztroskotání nákladní lodě, která pluje z Indie do Kanady. Na lodi zahyne celá jeho rodina včetně otce, který v Indii býval majitelem zoologické zahrady. Na lodi se také převážela zvířata, která otec prodal ze své zrušené zoo do Kanady. Malému Piscinovi (tak zní jeho celé jméno) se podaří uniknout na záchranném člunu. Není však sám - na člunu s ním se zachrání i hyena, opice a zebra, která si zlomila nohu. Hyena samozřejmě nic neponechá náhodě a zebru a opici brzy zabije. Pí čeká, kdy přijde řada na něho. Jenže to ještě neví, že na člunu žije další živočich. Tygr - je schován pod plachtou, kde trpí mořskou nemocí. Ten, když už Pí nevěří v dlouhé trvání svého života, hyenu zabije. Chlapec se tak ocitne tváří v tvář jiné hrozbě. Protože však od svého otce ví, jak šelmu zkrotit, podaří se mu vymezit své a tygrovo teritorium na člunu. Zažije mnoho zlého, ale podaří se mu tygra opanovat. Loví ryby, želvy a malé žraloky. Vodu vyrábí pomocí zařízení, které bylo součástí záchranného člunu. A než se po sedmi měsících setká opět s lidmi, pozná jeden opravdu zvláštní ostrov, jehož vlastnosti ho velmi nemile překvapí... Když je zachráněn, dva japonští úředníci s ním vedou rozhovor, aby jim objasnil potopení lodi a aby jim také vylíčil, jak se mu podařilo celých těch sedm měsíců přežít. Když jim svůj příběh dovypráví, úředníci o jeho verzi pochybují a chtějí jinou. Věrohodnější. Pravda se jim nezdá dostatečně pravdivá. Pí jim tedy poví druhou verzi, která je odlišná od té první, té se však již věřit dá. Je děsivější, je brutálnější, ale snáze přijatelnější.
Vytrvalost, trpělivost a odhodlání, které Pí projevil jsou neuvěřitelné. Všechny příhody jsou natolik bláznivé a absurdní, že se nám nechce jim uvěřit. Vždyť, kdo to kdy viděl, aby tygr bengálský poslouchal malého chlapce! Notabene, když má hlad. Kdo to kdy viděl, aby stromy požírali lidi. A další težko uvěřitelné zážitky malého trosečníka. Jenže, proč by to nemohla být pravda?
Kniha je rozdělena do tří částí. V prvé se dovídáme o životě Piscina před vyplutím. Kniha začíná velmi seriozně, než po třech kapitolách zjistíme, že se Piscine jmenuje po bazénu. Pak to chvíli vypadá, že jsme svědky bláznivého vyprávění, kdy malý chlapec současně praktikuje tři náboženství nebo protestuje proti svému jménu. Vypravěč nám dává nahlédnout pod pokličku chodu zoologické zahrady. Hodně se dozvídáme o chovu šelem, o jejich drezůře, návycích a tak dál. Jakoby samovolně, jako by se zdálo, že to sem ani nepatří. V druhé části však zjistíme, že vše, co bylo řečeno má důvod. Kdybychom nevěděli nic o drezůře, těžko bychom rozuměli počínání Piscina. Kdybychom nic nevěděli o tom, proč se tygr vrátí do zoo, když uteče, nebo proč se nechá krotit, nechápali bychom, proč na Piscina nezaútočil. Vše do sebe zapadá. První část knihy je také prokládána střípky ze současného Piscinova života, kdy nám vypravěč popisuje hlavního hrdinu v Torontu a nám je tak jasné, že tento příběh bude mít dobrý konec. Samotný způsob popisu je docela zajímavý. Je psán v přítomném čase a nedokonavém vidu. ("Když otevře lednici nebo kredenc, je tam spousta značek a druhů jídla..."). Navíc je oddělen kurzivou od ostatních kapitol, takže tyto části tvoří jakési vstupy. Rovněž další zajímavá skutečnost není náhoda - kniha má přesně stovku kapitol. Důvod se nám ozřejmí až v samém závěru vyprávění.
Můžete tuto knihu přečíst velmi rychle, za dva až tři dlouhé večery. Můžete ji brát jako místy humorný, místy děsivý, ale celkově vzato příjemně čtivý příběh. Jenže, tím příjdete o to hlavní. Pokud budete o příběhu přemýšlet, pokud se bude ke kapitolám vracet a pokud se budete snažit číst mezi řádky, objevíte něco mnohem více. Nechci mluvit o pochopení života, o hlubokém smyslu, o nějakém poselství, za to by mě asi Yann Martel přijel osobně vytahat za uši. Příběh ale opravdu poskytuje několik témat na zamyšlení. To hlaví téma asi zní: Co je fikce, a co je skutečnost? Pí říká japonským úředníkům: "Copak nevytváříme svět tím, jak se na něj díváme?" A když mu nevěří, poskytne jim druhou verzi. Ta je prosta všeho romantického. Je drsná. Ale i ona má své mezery, stejně jako příběh první. Ani pro jednu neexistují důkazy. A přece mají něco společného, zapadají do sebe jako články puzzle. A je na nás, na našem vidění světa, který díl puzzle vezmeme za fikci, a kterou budeme brát jako pravdivou. Nikdy nezjistíme, která se doopravdy stala. A není to důležité. Stala se ta, které chceme věřit.
Asi se sluší dodat, že Yann Martel dostal za tuto knihu literární cenu Man Booker Prize. Ta je v anglosaském světě považována stejně prestižně, jako filmové Oscary či Nobelovy ceny. V doslovu knihy, který napsal jeden z překladatelů - Martin Mikolajek se můžeme dočíst, že po vydání knihy se přihlásil brazilský spisovatel Moacyr Scliar, který tvrdil, že děj knihy je nápadně podobný jeho knize Max a šelmy, kterou napsal v osmdesátých letech. Inspiraci jedním motivem knihy Yann Martel ostatně nikdy nepopíral. Co však na tom, když napsal knihu, která svou originálností i humorem výrazně vyčnívá v současné literatuře. Nic jí to neubírá na její originalitě a zajímavosti.
| nápověda
