Nakladatelství Argo ve své edici SSP - Současná světová próza objevuje méně známé autory. To je také případ knihy Já, Tito a gramofon slovinského prozaika Mihy Mazziniho, jehož zatím poslední kniha se na přelomu roku dostala i na náš trh. Miha Mazzini je nejprodávanější slovinský autor, píše bezmála dvacet let a jeho knihy dosahují na slovinské poměry závratných nákladů (zde se podbízí srovnání s českým Michalem Vieweghem, což se ukazuje jako srovnání docela trefné, i co do námětu této knihy). Egon Vittori je mladý chlapec, jehož jedinou touhou je mít gramofon. Všichni ve třídě ho mají, tak proč by ho neměl mít také on. Navíc, považuje gramofon za symbol společenské prestiže. Jeho rodina si však podobný luxus dovolit nemůže. A tak si malý Egon musí pomoct sám.
Kniha se čte doslova jedním dechem. Kapitolky nejsou krátké a navazují na sebe jen nepřímo, nicméně dohromady tvoří jednotný celek rámovaný silným tématem: Egon si ve svých třinácti letech musí uvědomit svou individualitu, svou jedinečnost a oprostit se od svého připoutání k matce. S ní to opravdu nemá jednoduché. Pořád dokola mu připomíná, že jí musí být vděčný za to, že ho přivedla na svět: "Víš, kolik dětí by mě chtělo za matku? Zastavují mě na ulici a pláčou, protože chtějí, abych si je vzala! A já hloupá zůstávám s Tebou! Nevážíš si mě, protože jsi sobec! Největší sobec co znám!" Následně předstírá že zemřela poté, co jí syn opraví výslovnost "Paul Nevman" na "Pól Ňúmen". Jeho nejlepším přítelem je notorický záškolák Fric, který si ze záchodové kabinky ve škole udělal soukromou projekční místnost. Jeho tatínek je promítačem v místním kině a Fric si z filmů vystřihuje erotické záběry a záběry například nahých ňader zahraničních hereček. Protože málokdo tyto filmy zná, nikomu to zvláštní nepřijde. Jen učitel jednou ztropí v kině skandál, že tenhle film už jednou viděl a že tam byly erotické scény, které teď Titova cenzura vystřihla, a že on to tak nenechá... Egon s Fricem však vědí své a potutelně se usmívají.
V rozhovoru pro Lidové noviny Miha Mazzini připustil, že román je do jisté míry autobiografický. Nemůže to tedy být kritika režimu, malý kluk tomu asi stěží rozuměl. To však Mazzinovi nevadilo a tak se na mnoha místech setkáváme s náznaky, které nás mohou k soudu o režimu dovést. Jako když jezdí do Itálie, kde seženou vše apod. Titův režim je kulisou Egonovu dospívání.
Já, Tito a gramofon se v originálu jmenuje Kralj ropotajočih duhov, což znamená Král rámusících duchů. Český název však přesněji vyjadřuje obsah celé knihy. Autor v již zmíněném rozhovoru uvedl, že nezávisle na českém překladu se mu ozvala polská překladatelka, která pro knihu navrhla název Tito, já a gramofon. Překlad Kristiny Pellarové je velmi citlivý a příjemný. Kniha nikdy nesklouzne za hranici kýče. Doporučuji jako velmi pohodové a odpočinkové čtení.
