Anglický "básník perverze" Ian McEwan se narodil roku 1948 a v mládí vystřídal i takové profese, jako metař či sociální kurátor. Publikovat začal roku 1975 - je autorem devíti románů, dvou sbírek povídek a několika scénářů. Ian McEwan je považován za jednoho z nejvýraznějších britských prozaiků současnosti. Tři jeho díla byla rovněž zfilmována. Žije v Londýně. Většina jeho prací již vyšla v češtině: Betonová zahrada (1993), Černí psi, Cizinci ve městě (1996), Nevinný, Psychopolis a jiné povídky (1997), Amsterodam (1999; za dílo získal autor roku 1998 prestižní Booker Prize), Nezničitelná láska (2000), Pokání (Atonement, 2001), Snílek (1998).
A právě o Snílkovi jsem vám chtěla napsat. Je to první McEwanova kniha pro děti a můžu ji bez výčitek doporučit i dospělým. Příběhy ze života desetiletého Petra "Snílka" připomenou, jak i my jsme si v dětství vymýšleli různé situace a snili za bílého dne. Kniha brilantně popisuje, jakým způsobem se odvíjejí dětské fantazie.
Například v kapitole "Mimino" se až podivujete, jak autor dokáže popsat pocity dítěte z různých věcí.
-Právě se chystal začít s křikem, když jeho pozornost upoutala žlutá kostka u jeho nohy. Žlutá, žlutá, žlutá. Ta barva přímo zpívala. Vibrovala, zářila, bzučela. Musel ji mít. Naklonil se dopředu, rukama ji sevřel, ale stejně ji pořád málo cítil. Zvedl ji k puse a svými citlivými rty, dásněmi a jediným zubem zkoumal její dřevěnou, barevnou, žlutou, hranatou chuť, dokud ji zcela nepochopil.-
Nebo příběh o školním tyranovi ukazuje, jak dětská logika a fantazie dokáže překonat i strach.
-Barry opět promluvil: "Máš poslední šanci. Dej sem to jablko, nebo tě praštím, že se probudíš příští tejden." Petr odpověděl tím, že zvedl jablko ke svým ústům a pořádně si z něj ukousl. "Já ti něco povím," řekl pomalu plnými ústy. "Nevěřím ti. Vlastně ti to říkám úplně zbytečně. Já ti totiž nevěřím ani to, že existuješ."-
A nakonec dětský pohled na celoživotní nudnou činnost dospělých a strach z toho, že každé dítě, a ani Petr není vyjímka, se stane dospělým.
-Takovéto myšlenky mu běžely hlavou, když oné noci uléhal do postele. A nebyly to zrova šťastné myšlenky. Jak by mohl být šťastný s vyhlídkou života stráveného sezením a povídáním? Nebo vykonáváním nějakých pochůzek a chozením do práce? S vyhlídkou, že si už nebude nikdy hrát, nikdy se nebude skutečně bavit? Jednoho dne bude někým zcela jiným. Dojde k tomu tak pomalu, že si toho ani nevšimne. A až si všimne, bude se jeho úžasné, hravé, jedenáctileté já jevit tak vzdálené, tak nepochopitelné, jako se on jeví teď všem dospělým.-
| nápověda
