Tomu odpovídá i Metzosova předmluva užívající místy slovník ufologie či podobné trucivědy, domněle shora potlačované, ale zdola žádané a oslavované. Psychotické reakce nejsou biologické defekty nebo psychická traumata, ale komplikované reakce. V Pokusu o integraci se dokonce píše, že halucinace v deliriu mají zjevně funkci konkretizovat extrémní difúzní úzkost z dezintegrace. Nicméně v dalších kapitolách vyplyne, že autor (též lékař) není stoupencem antipsychiatrického hnutí a dokonce vystupuje pro nezbytnost medikamentózní léčky.
Po již zmíněném integrování psychodynamického přístupu do moderní psychiatrie se autor věnuje psychotické dynamice. Objekt je nepřátelský, protože existuje. Psychotik se bojí, že bude pozřen objektem. Mentzos ví, o čem píše, jak je patrné z poznámek o jeho vlastních službách na klinice.
Postupně se čtenáři vyjevuje vývojový model psychóz: Ukazuje se, že regrese má za daných okolností skutečně adaptivní ráz - sice relativní, ale je vždy přítomný. Regresi je třeba sledovat na úrovni Já. Celá kniha vychází z předpokladu, že velmi malé dítě i psychotik má racionální/zdravé jádro a jen jisté vývojové úkoly nedokáže zvládnout. Zde je patrně rozpor s biologickým přístupem, vady v mozku mohou být kdekoli.
U psychóz není konflikt vytěsněn, ale odštěpen. Neurotik se, dle Freuda, vzdává "verbální" představy, zatímco psychotik se vzdává "věcné" představy. Zde autor ukázal, nakolik je "léčba mluvením" na hraně užitelnosti. Podkapitola afektivní psychózy však znamená odklon od schizofrenie k depresi.
Mentzos se v dalším zabývá členěním depresí na neurotické a psychotické - rozdíl nevidí v druhu konfliktu, ale způsobu zpracování a struktuře Já. Produktivní symptomatiku považuje za rekonstrukci světa a self namísto ztracených a obětovaných částí sebe a objektů, respektive není jen výsledkem obranných mechanismů, ale také náhradní metodou splnění přání.
Zhruba v tomto stádiu je začleněna kapitola o individuální psychoterapii psychóz, po trojicích jsou zmíněny postupy, které lze doporučit a léčebné metody, jež nelze doporučit . Kromě již zmíněné nutnosti medikace Mentzos připomíná, že samotnou láskou a všeobecným lidským porozuměním nemůžeme psychotickému pacientovi pomoci.
Následuje detailnější popis dynamiky afektivních psychóz. Není-li míra uznání a akceptace (narcistický import) naplněna, dochází k ohrožení sebeúcty, z čehož plynou dvě řešení: Regrese ke grandióznímu self anebo archaickému Já. Na jména Kernberg a Kohut narazí čtenář dosti často. Reakce na odmítnutí a frustraci jsou shrnuty v ukázce Afektivní psychóza, schizofrenie a neurotická deprese.
Mentzos představuje i hypotézu členění bipolární a monopolární deprese. Pokud je Nadjá otcovského původu, je možné jej na čas (v manické fázi) sesadit, zatímco mateřské, archaičtější Nadjá sesadit nelze, jeho exkomunikace by vykázala objekt.
V dalším autor do systému depresivních psychóz začleňuje bulimii (zabraňuje jejich vzniku nebo je nahrazuje) i další poruchy. Pomocí výše uvedeného Mentzos definuje svůj trojdimenzionální model psychodynamiky psychických poruch rozčleněný podle os struktura Já, druh konfliktu a způsob zpracování. (Ani příklad Moneyho pádu jej však neodradil od umisťování tvorby pohlavní identity do pátého roku života.)
Zbytek knihy tvoří poznámky ke tvorbě charakteru a vztah mezi intrapsychickým a institucionálním násilím, kde uvádí i několik vizionářských postřehů: Členové vládnoucí vrstvy se slabou integrací self realizují prostřednictvím institucí nejenom materiální zisky, nýbrž kompenzují také svá narcistická zranění a externalizují své intrapsychické konflikty.
Vydal Portál v roce 2006.
| nápověda
