Leonard Mlodinow je bezesporu výborným vypravěčem a s čtenářem si přímo pohrává. Po této stránce se knize nedá nic vytknout. Prostě zajímavé, komentované memoáry ze studií, možná též obsáhlá reportáž. Pusťme se proto do samotného autora, který se nám představí jako nadějný mladík se srdcem na pravém místě, toho času brigádničící v kibucu, jehož pracovní síly odčerpala jomkipurská válka.
Zde se potencionální chemik seznámí s Feynmanovými přednáškami z fyziky a je ztracen, totiž nalezen. V červenci 1980 jej ve svém článku (o rozvoji do nekonečně mnoha rozměrů jako výpočetní technice) v Physics Today cituje Edward Witten. Cesta ke slávě je tím otevřena. Mlodinowovy práce mají přes sto citací a nabídka pozice na Caltechu následuje.
Vyplašený, "nadějný" mladík záhy sedí v kanceláři mezi Richardem Feynmanem a Murrayem Gell-Mannem. Mezi dvěma nobelisty se mladé zrno cítí jako v žernovu a propadá depresi, že nikdy nic pořádného nevymyslí. Namísto posunování hranic lidského poznání chlastá, hulí trávu a zachraňuje sexuálně frustrované smažky před sebevraždou. Jako terapeutickou praktiku: "Poznej, že tvůj kolega není naprostý génius", pozve na oběd Stephena Wolframa, který napsal první článek v 15, ve 20 měl doktorát, vymyslel program Mathematica a k obědu dokáže sníst lopatu syrového masa. Ne vždy se psychoterapie povede. Mlodinow se přesto nevzdává a jde si pro radu za Feynmanem, jehož zdravotní stav už není nejlepší. O rakovině ví od roku 1978. Je rok 1981 a Feynman má po druhé operaci. Prozatím je neznámý - To nemyslíte vážně, pane Feynmane! se stane bestsellerem v roce 1985 a vyšetřování havárie Challengeru přijde o další rok později.
Fyzika žije sporem o kvarky. Gell-Mann ukázal, že zavedením ještě elementárnějších částic - kvarků - se les elementárních částic notně zpřehlední. Feynman prokázal, že složené protony mohou vysvětlit některé experimenty, odmítá však tyto "partony" ztotožnit s Gell-Mannovými kvarky, neboť to konečně nemusí být právě kvarky. Gell-Mann zuří. Ostatně, na Caltech přišel kvůli Feynmanovi. Vzdor tomu, že má Nobelovu cenu, trpí komplexem méněcennosti a okolí dusí přívalem informací o čemkoli. Feynman jej rád a s chutí vytočí. Každý z nich je z jiného těsta: Feynman řeší problémy, Gell-Mann vytváří systémy a uspořádává vědění. Na otázky ohledně kvarků Feynman odpovídá, že mu lékař zakázal zabývat se metafyzikou.
Díky Feymanově jízlivosti a Gell-Mannovu hnidopišství měly semináře Caltechu pověst krvavého bojiště, ze kterého utíkali i potencionální nobelisti. Na něm se za pozornosti věnované zhruba tak učiteli občanské nauky na hornickém učilišti pokouší prosadit teorie strun, zejména pak jeden z jejích tvůrců John Schwarz. Ani po devíti letech nemá trvalou smlouvu a trpěn je jen díky ochranné ruce Gell-Mannově. Věru těžké a dlouhé začátky.
Spolu s Greenem v bufetu CERNu objevili, že teorie strun popíše i gravitaci a v roce 1984 přesvědčili Wittena (autor jej nazývá Yodou fyziky) o úspěších své práce. Jak rozlišné je toto vyprávění od suverénních líčení jednoho vítězství za druhým, jak nám vývoj teorie strun po jejím vítězství popisoval Greene. Nové teorie vyžadující spoustu nové práce to nemají nikdy jednoduché, když přišel Feynman se svými diagramy, považovali jej Bohr, Teller a Dirac za šamana, dokud Freeman Dyson neukázal, jak se jeho diagramy dají spojit se starší formulací kvantové elektrodynamiky. A nebýt toho, že dostával výsledky o řád rychleji, nikdy by ho z šamanistické ohrady nepustili.
Feynmanova duha je jistým druhem oslavy náhody, osobních rozhodnutí a chtění právě tím, jak ukazuje spletité cesty vývoje, desetiletí práce pod ochrannou rukou někoho i štěstí. Mlodinow publikoval jen 10 článků, ovšem s citovaností v řádu desítek (jen dvě mají pod deset, jedna nulu a druhá 2). Podle současných kritérií by se propadl na místo technika. Je to patrně i tím, že jej věda zcela neživí. Nakonec, Hollywood se mu podařilo propašovat i do knihy. Na konci, vyléčen z mladické nerozvážnosti a smutku, odchází vlastní cestou do zapadajícího Slunce a čtenáře ponechává s Wittenem v Gell-Mannově a Schwarzem ve Feynmanově kanceláři.
Dopřáli jsme si všechno, co jsme měli rádi, byla to jakási oslava života. Což znamenalo pizzu k snídani, hamburgery k obědu a pizzu s hamburgery k večeři. Plus spousta marjánky a piva a doutníků. Nermuťte se proto zbytečně, nečekají vás jen tesklivé tóny podzimní harfy zborcené, ale též notně veselá osmdesátá v Kalifornii!
Jako všechny Feynmanovy práce i tuto přeložil Jan Klíma, proto mě překvapuje, že v poznámce píše: Postdoc - dočasný pracovní poměr, zpravidla nepříliš dobře placený. Snad v USA! U nás tento druh pobytu patří k celoživotnímu zajištění vědce, umožňující mu zaopatřit se a přežít dobu, než si pořídí dost dětí, aby jej uživily přídavky.
Vydalo Argo v roce 2007.
| nápověda
