S Fasádou je to jako se zelím. Zelí je skvělé, ale na žaludek těžké. Fasáda je skvělá, ale také těžká.
Vůbec se nejedná o filosofickou knihu, ani o nějakou složitou interpretaci dějin. Jde o čistě jednoduchý příběh, kdy v I díle, 4 kamarádi - Podol, Maltzahn, Orten a Petera - restaurují fasádu na zámku ve Frýdlantě a v II díle odjíždí, ještě s některými dalšími lidmi do Japonska, spravovat nějakou zeď. Tudíž lze říci - nic závažného.
Přesto tato kniha vyžaduje prudké soustředění.
Nikdy jsem toho o lešení, maltě a frýdlantském zámku nevěděla tolik, jako po poslední dočtené stránce Fasády. Obdivuji Libuši Moníkou za to, jak skvěle zná prostředí o kterém píše. Je to dokonalé. Tuhle knihu miluje i můj otec, protože je stavař. A nepovažuje L.M. za spisovatelku, ale za zedníka, profíka.
Stavařina vás možná nefascinuje, ale vtáhne vás v momentu, kdy ji dá Moníková do souvislosti se čtyřmi chlápky, kteří jsou v něčem šíleně sympatičtí a vy s nimi v něčem jako čtenáři budete soucítit.
Celá kniha je protkána humorem, můžeme říci inteligentním, který vyžaduje taktéž více pozornosti.
Fasáda stojí za přečtení, ale doporučuji začít Ledovou tříští, což je dílo o něco kratší a o něco... jak bych to řekla... je to prostě zdravější způsob přípravy zelí.
| nápověda
