Libuše Moníková se narodila v Praze r. 1945.
Studovala anglistiku a germanistiku na Karlově univerzitě. Tam také promovala.
Od roku 1971 žila ve Spolkové republice, kde vyučovala literaturu na univerzitě
v Kasselu a později v Brémách. V roce 1981 vyšla její prvotina, poté se přestěhovala už jako spisovatelka do Berlína. Jako druhé dílo vyšla Pavana za mrtvou infantku. Autorka psala svá díla německy, ale cítila se jako Češka žijící v cizině. Když se roku 1989 zhroutilo poválečné rozdělení Evropy, bylo to radostné opojení. Autorka byla v cizině mnohokrát oceněna a získala i Mezinárodní literární cenu Vilenica 1993, krátce před smrtí jí udělil Václav Havel medaili Za zásluhy II. stupně.
Zemřela v Berlíně v lednu roku 1998.
Hlavní hrdinkou knihy je Francine Pallasová, je velmi vzdělaná, inteligentní, smutná, zranitelná a zraňovaná. Hlavně se zabývá vzpomínkami na Prahu a na své dětství, literaturou a dílem Franze Kafky. Francine je statečná, ale rezignuje na cizí prostředí a jen přežívá. Rozkrývá stav společnosti v cizině.
Pavana je středověký španělský tanec, který hrdinka prožívá na své smuteční slavnosti v duši. Je to inteligentní a ženský pohled nad svou smutnou a předem ztracenou existencí. Umírá její dětství, nemá domov a ocitá se v bezvýchodné situaci.
Příběh se odvíjí svým tempem, chvílemi se zdá, že stagnuje.
Neubíhá čas a čtenář se může ocitnout v depresivní náladě, vžívá se do pocitů hlavní hrdinky. Právě v nich věrně popisuje pocity všech emigrantů a to i těch, kteří by je veřejně nebo ani svým blízkým nikdy nepřiznali...
Zdá se sporné kdo byl v roce 1968 statečnější, ten kdo zůstal nebo kdo odešel?
Francine je přímo "posedlá" F. Kafkou a její tvorba je propojena s jeho tvorbou. Vžívá se do jeho díla, uvažuje jako on. Píše opravdu nádherně, ale depresivně.
Najednou vypráví příběhy dva!
Ztráta domova a touha po něm se hlavní hrdince promítají do psychosomatických bolestí, které ji krutě sužují, zrovna tak jako skrytá niterná bolest v hlubinách její duše. Bolest v noze přivádí Francine na invalidní vozík a náhle vidí svět v jiném světle. I společnost se k ní chová jinak...
Ve druhém příběhu autorka pokračuje v románu F. Kafky. Nakonec jej vyzdvihne nad svůj vlastní autobiografický příběh a dokončuje Kafkův Zámek.
Hned poté dokončuje i svůj příběh o Francine...
Román působí na psychiku, prolíná se zde pocit odcizení, prázdnoty, deprese, nepřizpůsobivosti, ale nakonec i naděje a víra v budoucnost!
Kniha ve mně zanechala hluboký dojem a hodnotný literární zážitek...
Není knihou odpočinkovou, ale je hluboce lidskou filozofickou úvahou s literární hodnotou!
Vydalo ARGO roku 2005.
