Jaké předáme našim synům a dcerám dědictví? Vážíme si toho, co nám odevzdali naši předci? A co hodnoty, které jsme si vybojovali v malých i velkých každodenních bitvách? O tom všem hrdinové této knihy přemýšlejí. Především Agnés, její vnuk Eugeni a jeho syn Alex. Tři generace, z nichž každá stojí před tou samou otázkou: Nežijeme zbytečně? Co po nás zůstane a hlavně - bude o to někdo stát?
Eugeni je jediný, kdo starou Agnes navštěvuje v jejím městském bytě. Do něj byla přestěhována ze své venkovské usedlosti. Její vzpomínky na dětství, život na venkově v dobách, kdy bída všudypřítomná, to je těžiště celé knihy. Eugeni si nechává vyprávět, jaký byl život za časů jeho předků. Agnes neví, čím má začít, kterou vzpomínku svému vnukovi sdělit nejdříve, od jedné těká ke druhé. Každý týden se těší na návštěvu svého vnuka a přemítá nad tím, co všechno mu ještě neřekla... Jaké vzpomínky jí tíží.
Celým románem nás provází metafora sněhu. Sníh je zde vzpomínkou, která se rozpouští jako malé sněhové vločky. Navíc, krystalky sněhu jsou při otáčení kolem dokola proměnlivé, stejně jako Agnésiny vzpomínky... Stejně mnohostranný je vybroušený drahokam. K tomu můžeme tuto knihu směle přirovnat. Protivný sníh se čte lehce, stejně lehce jako dopadají sněhové vločky na naše hlavy.
| nápověda
