"V rodině Spiegelglasů se o kameni smýšlelo různě. Pro někoho představoval svátost. Jiní si mysleli - aniž to vyslovili -, že je to zkrátka kus mlýnského kamene, který putuje od generace ke generaci. Na svátost vypadal dost omšele. Svými póry se podobal okrově žluté čtverhranné mycí houbě, kdysi snad s ostrými rohy, nyní zpuchřelé a oddrolené. V pórech vězely zažloutlé žluté lístky papíru, které mu na kráse nepřidaly." Teď už víte, co bylo v rodině Spiegelglasových nejdůležitější. Kdo ví, zdali kámen skutečně pocházel ze Zdi nářků. Důležitá není pravda, ale víra. A ta, jak známo, vojska poráží a spolu s láskou hory přenáší.
Nepříliš atraktivní místo okraje Vídně zvané Turecký plácek před příchodem Bereka Spiegelglase obývali Cikáni se svými ohni a romantickými písněmi. Současně se vznikem kovotepecké dílny a živnosti Spiegelglasovy rodiny vznikla potřeba je vystrnadit. Na poctivého řemeslníka, jakým Berek byl, měli přece jen příliš zlodějskou a nespoutanou náturu. Psalo se 19. století a politická i společenská korektnost měla daleko k dnešní rasové ultraopatrnosti. Zloděj a výtržník byl zlodějem a výtržníkem, jemuž barva pleti a emočně vypjaté výkřiky mohly maximálně uškodit. Původně nikým (krom Cikánů) nevyhledáváné místo se pod vlivem Spiegelglasových stalo stalo prostorem pro samostatně fungující komunitu se vším, co sebou snaha o nezávislost a hrdost na poctivé výrobky přináší. Závist, práci, práci a do třetice zase jenom práci. Ale také rozvoj, zavedení veřejného osvětlení, stálé pracoviště pro celou komunitu. A hlavně domov.
Kámen, jimž se Berek připoutal k židovství více, než by dokázal jakýkoli rabín, nepatřil k Spiegelglasům odjakživa. Negramotný Spiegelglas ho vyženil a získal tak poněkud podivuhodné věno. Popis života na Tureckém plácku odráží slasti i strasti poněkud svérázné komunity, jenž, řečeno dnešním žargonem, byla pod vedením osoby samostatně výdělečně činné, což ani tehdy, ani dnes, nebyla žádná extra jistota. Zvlášť v případě snahy o maximální poctivost k výrobkům i životu v době, která v sobě zahrnovala hospodářskou krizi, první světovou válku a nástup té druhé. Když se nedaří, napíše se prosba k Hospodinu, vloží do kamene a ono to nějak dopadne. Musí se pracovat dál a dík práci a kusu štěstí (za které bezesporu může splněná prosba) se Spiegelglasům daří. Jenže doba se Evropou řítí jinou rychlostí, než život na Tureckém plácku. I ve Vídni se objeví hnědokošiláči a židovským oknem proletí mrtvé prase, nicméně stárnoucí Berek nechce brát reálné ohrožní v úvahu. Má přece kámen. Ten chrání jej a on chrání jeho. Nehodí se vyzradit pointu, nicméně naznačit lze. Mussoliniho knírkatý německý přítel získá Rakousko a Osvětimi se literární Berek Spiegelglas nedožije. Na rozdíl od autorova dědečka Mandelbauma, kterému se v době, kdy tábor ještě nebyl a priori určen jako vyhlazovací, podařilo "vykoupit" se z Dachau.
Historie Bereka Spiegelglase a jeho potomků je příběhem pracovitosti, cílevědomosti, cti a víry. Zároveň pomocí osudů kovotepců žijících na okraji Vídně Morton velmi reálně popisuje vstup Středoevropanů do 20. století. Židovství v příběhu není symbolizováno sedmiramenným svícnem či tórou, ale kamenem o němž hlavní hrdina věřil, že pochází ze západní zdi zničeného jeruzalémského chrámu a až patologicky se na něj spoléhal. Pomoz si sám a Bůh ti pomůže - taková je základní filozofie hlavního hrdiny.
Není těžké vytušit, že Frederic Morton, vlastním jménem Fritz Mandelbaum, vložil do románu kus osobních zkušeností. Vídeň znal dokonale, vždyť se v ní roku 1924 narodil a prožil tam velký kus dětství. Když v roce 1940 emigroval přes Spojené království do Spojených států a za sebou nechal Hitlera i s jeho konečným řešením židovské otázky, byla opuštěna i továrna na výrobu mincí, plaket a odznaků. Tu dnes v ulici Thelemanngasse 4 připomíná jen cedule "Frank Morton: gegründet 1887". Berek Spiegelglas je ztělesněním Mortonova dědečka a "kamenná", tedy židovská symbolika představuje jeho přístup k židovství. Když bylo 100 000 výtisků knihy zdarma rozdáno občanům Vídně, jednalo se o obrovský příspěvek k poznání vlastní, nepříliš vzdálené minulosti. Určitě se tak k ní dostali jak hnědokošiláči, kteří po zabrání Rakouska Führerem zpívali Deütschland Deütschland über alles a rozbíjeli "židákům" okna, tak ti, jimž ta okna patřila. Nemusíte patřit ani k jedné ze zmiňovaných skupin, aby vás kniha pohltila. Pokud máte rádi příběhy s reálným historickým rámcem a nemusíte mít stránky zrudlé krví či politickým manifestem (tedy alespoň ne tolik, aby rudá barva byla nosnou linkou), tak jste ideální cílovou skupinou pro 474 dobře napsaných stran. Škoda jen, že český název knihy lépe nekoresponduje s originálem. Přece jen Kámen ze zdi nářků je na hony vzdálený anglickému Forever Street (Věčná ulice).
