Lukostřelba není kratochvíle, ale záležitost života a smrti. Jeden výstřel - jeden život. Cílek pro tuto sbírku vybíral z děl sepsaných od 8. po 17. století a zdá se, že vzdor době se mu dostala do rukou značná část hlavních a zásadních sbírek zenové literatury.
Kdo chce tygří mládě, musí za ním do tygřího doupěte. A to je jedno z úskalí knihy - musí se vám líbit Cílkův styl a Cílkův výběr, ale tím už možná předjímám, neboť vybírat po chuti si mohou až ti, kteří již něco chutí znají. Autor je Čech, a proto jeho výběr bezesporu osloví českého čtenáře nebo alespoň začínajícího milovníka zenové literatury. Obeznámenější mohou mít občas výhrady, osobně se mi třeba líbí více překlad Bašóovy básně o žábě ze sbírky Pár much a já.
Cílek má však jednu velkou přednost. Je to geolog, je to skála, necitelný balvan, který se nerozpláče nad peříčkem a neuvede proto čtenáře do selankovitého obrazu Asie v němž usměvaví staříci trousí moudra a ostatní je za to obdivují, ať už umírají hladem či přepracováním.
Seidó upálil mnicha.
Jednoho dne se před ním mnich objevila žádal nazpět život.
Seidó se zeptal: "Jsi mrtvý nebo ne?"
"Mrtvý," odpověděl mnich.
"Tedy," řekl Seidó, "kdo je ten, který žádá život?"
Mnich zmizel.
Asie a zvláště Japonsko umí být peklo, v němž by se markýz de Sade bál jít na trh. Asie snese hodně, mnoho neschvaluje, ale v oblasti násilí máloco netoleruje. Vidím v tom velký přínos sbírky, opravdové porozumění, vhled, o němž mnozí mluví, ale málokdo jej vlastní. Cílek je jedním z nich.
Nechtěl bych však sbírce přisoudit status násilnického třeštění, jakési obdoby "Vyděržaj pioněr" pro morbidní čtenáře. Sbírka je s výjimkou výše uvedenou opravdu tím, co od zenu očekáváte s moudrými, ale mnohdy nepokojnými mnichy, padajícími listy a Prázdnotou.
Subhuti, žák Buddhův, dosáhl osvícení Velké Prázdnoty, kde Věčné Jsoucno a mizející přelud jsou jedno a totéž. Sedě v osvícení pod stromem, uviděl květiny, jak se k němu sklání, a slyšel jejich hlasy:
"Zbožňujeme tvou výmluvnost, kterou hovoříš o prázdnotě."
"Ale já jsem nic neřekl," zamumlal Subhuti.
"Ty jsi nic neřekl a my jsme nic neslyšely.
To je opravdová Prázdnota," řekly hlasy a květy padaly jako déšť.
Ne nadarmo vychází v Dokořánu v roce 2007 již druhé vydání, celkem tedy čtvrté. Na stránce nakladatelství naleznete, jak to bylo s mrtvou kočkou.
