Ano - tuto knihu jsem četl celé čtyři týdny. Doba dlouhá, zdá se. Ovšem - číst Kafku na pobřeží, to není jen tak. Je potřeba hledat význam vět plynoucích před očima, je třeba hledat souvislosti, je třeba klást si otázky: Jak to vlastně myslí? A Co všechno to znamená? Co se to proboha děje??? A buďte ubezpečeni, že odpovědí na tyto otázky se jen tak nedočkáte. A ve chvíli, kdy je naleznete a povídáte si někým dalším o tomto románu, jeho odpovědi budou jiné. Ale k tomu se ještě dostaneme, pojďme si v nástinu vylíčit příběh.
Kafka Tamura je normální patnáctiletý kluk. Žije jen s otcem, slavným sochařem, matka a sestra od nich odešly. Kafka svého otce nesnáší a tak se chystá z domova odejít, což nakonec udělá. Tím se vydává na pouť - ale nejen na pouť daleko od domova, ale hlavním cílem je poznání sebe sama. Autor však rozvíjí paralelní dějovou linku - trochu jiném časovém úseku. Starý pan Nakata - jenž v mládí zažil neobvyklou a nevysvětlitelnou událost, po které ztratil rozum - se vydává hledat ... on vlastně neví co, ale ví, že až to najde, bude to vědět. A že to najít musí. Pan Nakata umí mluvit s kočkami - žije tak trochu v jiném světě. Neumí psát a číst a běžným věcem nerozumí. Na své cestě za svým cílem se setká s panem Hošinem - řidičem kamionu, který mu po zbytek cesty dělá průvodce. Není snad trestné prozradím-li, že pan Hošino se ukáže jako postava naprosto klíčová na cestě pana Nakaty. Vraťme se teď ke Kafkovi - ten našel azyl v Takamacu v knihovně, kterou spravuje slečna Saeki. Seznámí se s panem Óšimou, který je zase klíčový pro Kafku. Postava pana Óšimy je jedna z nejzajímavějších z celé knihy, ale tohle rozhodně neprozradím.
Dále nemá cenu pokračovat v líčení ději, ten je velmi spletitý, plný zvratů a překvapivých point. Pokud chcete tuhle knihu číst, měli byste pochopit význam slovního spojení "magický realismus". Murakami sice nezachází tak daleko, jako Márquez například ve Sto roků samoty, ale i tak se budete setkávat s jevy, které není možné pochopit. A ono to není ani potřeba. Prostě se smiřte s tím, že v románu je možné naprosto vše. Je také dobré si uvědomit, že nadpřirozené prvky nejsou samoúčelné, ale že tvoří oporu smyslu a poselství příběhu. Vězte, že Johnnie Walker se po Japonsku neprochází jen tak...
Murakami se nevyhýbá v knize ani erotickým scénám, ale rozhodně z Kafky na pobřeží neudělal porno literaturu. Myslím si totiž, že sex je vždy pevně ukotven v ději, má tam své místo a své opodstatnění. Co mě však na první pohled zaujalo je to, že Murakami svou literaturu doplňuje o odkazy na západní kulturu - prvky z evropské vážné hudby a filmového umění, prvky evropské filosofie. Hrdinové poslouchají Mozarta, Prince, chodí do kina na filmy Francoise Truffauta. Tímto - a nejen tímto - se odlišuje od ostatních japonských autorů, například od Tanizakiho nebo Abeho.
Faktem je, že styl psaní pana Murakamiho je více evropský, než japonský. A nebo lépe řečeno - je prostě moderní. Když jsem četl knihy Rjúnosuke Akutagawy, byl to jiný jazyk, ale také jiná nálada knih. Magičtější, tajemnější. Murakami se magii nevyhne - naopak ji vyhládává, ale tyto prvky zasadí do současného světa, současného prostředí a vytvoří tak velmi zajímavý kontrast. Tento kontrast je jedna z nejzajímavějších věcí na Kafkovi na pobřeží. Ale tím nejvíce zajímavým je fakt, že tuto knížku si, a to se dostávám k "jádru pudla" si každý může vyložit po svém. Jak říká pan Óšima - Svět je jedna velká metafora. Příběh vlastně nemá stoprocentně jednoznačné rozuzlení. Ano, jakýsi konec kniha má - aby taky ne, že... Ale jeho význam je třeba si domyslet - každý po svém, jak je komu libo. Kdo je vlastně slečna Saeki? Kdo je vlastně Kafka? A kdo je pan Nakata? A kdo je vlastně ten pan Óšima? Když jsem na tyto otázky odpovědi nalezl a o knize si posléze povídal se svou kamarádkou, přišli jsme na to, že každý si odpověděl jinak - a pravdu jsme měli oba.
Tahle knížka by neměla ujít pozornosti každému, kdo si chce udržet přehled o kvalitní současné beletrii. A každému, kdo se chce na nějaký čas přenést do jiného světa.
| nápověda
