Mystikem, který v sobě viděl spravedlivého pokolení - cadika ha-dor - a podle některých náznaků i Mesiáše, syna Josefova, předchůdce pravého Mesiáše, syna Davidova. Považoval se za skrytého cadika, proto také vyprávěl alegorické příběhy - poznání utajeného cadika muselo zůstat utajeno. Braslavská škola chasidismu víry vnímá Luriou načrtnutý kosmogonický proces s plnou tragičností a patosem. Přísně transcendentní a zároveň osobní bůh je od svého stvoření striktně oddělen. Jedinou manifestací Boha je zjevný svět, který je zároveň jediným místem z něhož se Bůh musel stáhnout, aby mohl vzniknout.
Má naučení jsou jako palác sestávající z bezpočtu předsíní a komnat, trůnů a mozaik, a všechny jsou nádherné, úchvatné, bázeň budící. Také je tam mnoho schodišť nad sebou, každé z nich nové a děsuplné. Sotva však člověk vkročí do jedné místnosti a začne si užasle prohlížet všechny divy, které v ní jsou, již se před ním otevírá průchod do další komnaty, a tak pokračuje z komnaty do komnaty, stále dál a dál...
Přesně takto se bude cítit i čtenář, jak se propadá do dalších a dalších závojů metafor a odkazů, co slovo to jinotaj, to odkaz na verš z Tóry, na jeho komentář, na výklad tohoto komentáře. Naštěstí je kniha doplněna rozsáhlým úvodem a každý příběh vlastním výkladovým komentářem, neboť se jaksi nepředpokládá, že by se česky čtoucí čtenář natolik orientoval v Talmudu, Midraších a všech svazcích luriánské kabaly.
Nachmanova příběhy mají navenek formu lidové pohádky, ale čtenář záhy zjistí, že podobnost je většinou čistě formální. Kupříkladu, kdo by si dovolil nedopovědět pohádku? Nachman tak činí opakovaně, protože dovyprávění příběhu přísluší době příchodu Mesiáše. Čtenáři neuvyklému duchovním textům budou některé příběhy připadat jako telenovela vyprávěná po lopatě LSD. Nachmanovy vysvětlující vsuvky vedou jen k dalšímu zmatení. Občas se objevují motivy proslulé židovské moudrosti: Vždyť chceme-li cokoli pochopit, měli bychom znát vtipy, které si o tom lidé povídají. ... Naslouchat zlým řečem je jeden z nejtěžších hříchů, občas motivy náboženské nesnášenlivosti: Aby mohlo nastat vykoupení, musí být svět zbaven zlého poznání, které představuje filosofie a světská moudrost. ... Plešatost tedy svědčí o myšlenkové chudobě a neplodnosti.
Varování před nebezpečím intelektuálství a velebení prostoty a přímočarosti tvoří jeden z hlavních motivů. Ve filozofickém přístupu viděl Nachman nejspolehlivější cestu k ateizmu. Tedy kromě hlavních témat: Exilu Šechiny - Princezny - Boží Přítomnosti a tikunu - nápravy, která záleží ve spravení rozbitých nádob - sefir a znovunastolení původní jednoty a dokonalosti Božího plánu, což je třetí fáze teosofického procesu, jak jej nastínila luriánská kabala.
Zájemci o kabalu si rozhodně přijdou na své, kromě principiálních konceptů se dočtou, že víno a tajemství (sedmdesáti tváří Tóry) má stejnou numerickou hodnotu. Pozorní čtenáři se dovědí, co znamená Morija mimo Středozem a mnoho dalších judaistických terminologických průsaků. Jen ten, kdo dokonale ovládá hermeneutické umění, kdo dokáže strhávat vnější roucha a odkrývat pod nimi pravý význam symbolů, může odhalit tajemství zakleté zahrady, opravit králův trůn a přinést světu vykoupení. Praví se ve výkladu k Zaměněným dětem, avšak dovoluji si tuto formulaci použít i pro definici potenciálních čtenářů, kteří tuto po všech stránkách výjimečnou knihu ocení a užijí.
Tereza Krekulová přeložila Nachmanovy příběhy z hebrejštiny dle původního jidiš-hebrejského vydání rabiho Natana z Nemirova; poprvé vyšlo 1815. Rabi Natan jednal na příkaz samotného Nchmana, sám však vyslechl jen prvý a poslední tři příběhy. Vzhledem k tomu, že se jedná také o ty nejrozvitější, je otázkou, nakolik se zbývající příběhy Nachmanovu vyprávění vzdalují. Některé Nachmanovy příběhy převyprávěl Elie Wiesel v Příbězích proti smutku, mám pocit, že v knize jsou i příběhy Nachmanova arciodpůrce Špolského děda. (Věděl jsem, že Zlý proti mně povstane. Čemu se divím, že si k tomu vybral zrovna Špolského.)
Nachnam z Braclavi, příliš výjimečný, aby mohl být pochopen, málo charismatický, aby mohl být následován davy, exkomunikovaný i se svými žáky, cadik, který v hnutí stavějícím na společné modlitbě vykonával tři setkání s věřícími do roka na nichž od roku 1806 vyprávěl příběhy. Muž, který nejlépe tančil, když seděl v davu.
Vydalo Argo v roce 2005.
