Onu zmiňovanou náročnou souhru velmocí v letech 1871-1914 představuje spíše ono soupeření a jasně slyšitelný nesoulad jednotlivých hráčů. Ovšem multipolární hřiště s mnoha, zhruba stejně silnými hráči představuje situaci v mnohém vzdálenou nám blízké zkušenosti Studené války, tedy bipolárně rozděleného světa. Multipolární svět nebyl skoupý na ostré zvraty a bleskové změny přátel a spolubojovníků, ačkoliv základní premisa - válku držet raději v necivilizované neevropě, v případě nouze pak na Balkáně, platí právě od těchto dob.
Předmoderní 19. století čtenáře překvapí nástupem boje za mír - eufemismu pro neschopnost držet krok v závodech ve zbrojení (1898 navrhuje Rusko smlouvu o omezení zbrojení). Vymyšleny byly však i jiné kousky, například smlouva o protektorátu Francie nad Tunisem byla později použita jako vzor smlouvy o vytvoření Protektorátu Čechy a Morava.
Tato událost z roku 1883 vedla též k pádu frankofilní italské vlády (Itálie měla v Tunisu své zájmy). Nová vláda otupila tradiční nepřátelství k Rakousko-Uhersku a Tuniský protektorát tak možná umožnil vznik Trojspolku, v němž však Itálie nikdy citově nezdomácněla, jak se za První světové války záhy ukázalo.
Vytváření prestižních koloniálních soustav v tomto období gradovalo a do koloniálních závislostí upadaly i konsolidované neevropské státy vymaňující se ze závislosti na místních hegemonech - Vietnam, Korea, Siam (který se nakonec zachránil smlouvou o nárazníkovém pásmu mezi Velkou Británií a Francií).
Nejen příkladem pádu do říše je zajímavý případ Egypta. Bankrot polosamosprávného chedíva Ismáíla vedl k francouzsko-britské kuratele. Její škrty výdajů na armádu pak k militantnímu islámskému povstání plukovníka Ahmada Rábího v létě 1882 (inspirováno učením marabuta Mohammeda ben-Alí Senusiho). V Egyptě bylo povstání rozprášeno již na podzim, ale jím inspirované hnutí mahdistů v Súdánu vydrželo mnohem déle. Mahdisté v roce 1884 dobyli Chartúm a pobili přítomné Brity a Egypťany. Následně byli vládou Albionu odloženi k ledu a rozstříleni až v roce 1898 nově zavedenými kulomety v rámci vyhánění Francouzů z Fašody (Kodoku) na Bílém Nilu.
K připomenutí teoretikům rozpornosti islámské a křesťanské civilizace je vhodný též příklad Turecka, které existovalo jen z vůle velmocí, které se obávaly, aby z ní Rusko neurvalo příliš. Zatímco vlna vraždění Bulharů vyvolala alespoň vlnu nesouhlasu společnosti v Velké Británii, masakry Arménů v roce 1894 skončily bez odezvy a hlavně bez pomoci. Car Armény dokonce nazval křesťanskými Židy a drobné britské protesty Kurdským kozákům ruce nesvázaly. V roce 1897 se Itálie, Vleká Británie, Prusko a Rakousko-Uhersko přímo zasloužily o porážku Řecka Tureckem (šlo přece o status quo).
Pod africkým příslovím: "Mluv potichu a nos s sebou velký klacek, dojdeš daleko," je uveden nástup Spojených států - Obsazení Filipín, Portorika a Guamu, konstrukce Panamy. Stejné přísloví by ve však hodilo i pro nástup Japonska. Rolnické povstání ve vazalské Koreji roku 1893 vedlo k jeho rozšíření o zmiňovanou Koreu, ale i Tchaj-wan a Liaotungský poloostrov (Dalian a Port-Arthur). Tlak velmocí sice Japonsku přistřihl křídla a většinu jeho zisků přiřkl Rusku, ale jen do války roku 1905.
Z drobných překvapivých detailů by stálo ještě za zmínění, že roku 1898 se Vilém II. Představil při svém turné po svatých místech jako ochránce muslimů. Roku 1899 Velká Británie vytrhla Kuvajt z turecké provincie Basra, aby zabránila dobudování Německem financované železnice až k Perskému zálivu. Rusko-britská smlouva z roku 1907 uznala celistvost Číny a její nárok na Tibet.
Poslední kapitoly čtenáře vracejí ze vzdálené exotiky do blízké exotiky Balkánu. Dvě Balkánské války, mladoturecká revoluce (Turecký stát od Bajkalu po Balkán)a obrat Srbska od Rakouska k Rusku už jsou jen předehrou k finálnímu rozkladu orchestru, vypuknutí První světové války, což je tématem dalšího svazku.
Vydal Triton v roce 2006.
| nápověda
