Prvý oddíl, Gender a tělo je text editorky Daniely Tinkové o interpretacích lidského těla a vztahu k němu v souvislosti s formováním moderní společnosti. Je to hutný přehled odkazů na foucaultovskou a eliasovskou inspirační linii.Tereza Diewoková sepsala příspěvek o vnímání porodu na přelomu 18. a 19. století z korespondence české a francouzské nobility a městského obyvatelstva..
Druhým blokem je Spiritualita a zbožnost. Překvapivě právě v ní je navýsost genderová práce Veroniky Čapské, Spiritualita servitů - čistě mužský řád opírající se o mariánský kult. Naopak ženským klášterům kontemplativních řeholí v raném novověku se věnuje Jan Zdychinec. Jeho práce přináší rozhodně více otázek než odpovědí a pro studenty bude výborným kompasem k hledání polí neoraných. Kromě nepokrytých nářků nad tím, co všechno nebylo zkoumáno a co všechno nebude zkoumáno - o niterných pocitech a zbožnosti jeptišek v době úpadky řádového života v 16. století se mnoho pramenů nedochovalo - stať vypichuje zajímavé srovnání: Ve středověku a renesanci byla jeptiška veselá a odvážná, v 18. století je takřka duševně nemocnou dívkou. Článek zaskočí i na odbornou literaturu nebývale rozbujelými poznámkami a literaturou, je vidět, že vydavatel nekrátil, což bude pro odborníky jistě cenné.
Markéta Křížová popsala dva indiánské příklady konverze ke křesťanství, ale, tak říkajíc, po svém. Tarahumarové ze severního Mexika přestoupili na katolictví, stejně jako Delawaři na protestantství Moravských bratří. Později však oběma národům začal překážet permanentní dozor a nadvláda misionářů, zatímco ve světě mimo misie už pro ně už nebylo místo. Přitom je dobře patrné, že právě přijetí křesťanství nečinilo domorodcům nejmenší problémy, ty nastaly, když své zcivilizování chtěli ve společnosti uplatnit. Víra, jako zbraň proti domorodcům se tak stala po jistém přepracování hlavním ideologickým nástrojem proti akulturaci bojujících revitalizačních hnutí. Pro znalce indiánských válek bychom mohli připomenout, že Pontiakovo povstání (1762-63) bylo vyvoláno kázáními proroka Neolina.
Nejrozsáhlejší je poslední blok: Reprezentace a elity. Článek editora Martina Nodla popisuje rituály českých královských svateb a zásnub s ohledem na rozdíly oproti Francii a Flandrům. Václav Bůžek popisuje v soudobém Česku vyhasínající umění přípitku v podmínkách silně rozvrstvené společnosti. Claire Mádlová na příkladu hraběte Franze von Hartiga ukazuje autobiografickou tvorbu identity.
Předposlední dva texty zůstávají věrné úvodu knihy, to jest hledání mezí a rizik antropologického přístupu. Josef Hrdlička tak činí na příkladu "střední třídy" vrchnostenských (to jest poddanských) měst a Jaroslav Šotola na příkladu zrušeného jezuitského řádu. Sečteno a podtrženo, v pozadí zaměření historické antropologie stála emocionálně laděná snaha odčinit "násilí" páchané politickými a sociálními dějinami na "malých lidech" Šotola mimochodem krásně ukázal, jak se o sebe vzdělaní jezuité po zrušení řádu dokázali postarat, mimo jiné tím, že si snad všichni vyřídili potvrzení o neschopnosti vyučovat z důvodů nemoci. Jak soudobé!
Celkově lze říci, že kniha zaujme především odborníky, případně pokročilé zájemce o historii se značným rozsahem zájmů.
Vydalo Argo v roce 2007.
