Na třicet fejetonů má rozmanitá témata, nemá cenu je zde všechny vypisovat, ale jedno mají všechny fejetony společné: Věra Nosková dovede být mile sarkastická i tvrdě ironická, umí být vlídně kousavá, ale pokaždé dokáže dosti silně vyjevit svůj názor. Současně dokáže být, pokud to téma fejetonu dovoluje, velmi vtipná. Stalo se mi podruhé v životě, že jsem se hlasitě rozesmál v metru plném lidí, až jsem byl odměněn několika káravými pohledy - a to hned u úvodního textu Nazí, tedy svobodní. Ten je o nudismu a o pokrytectví. Musím zde ocitovat jeden odstavec, abyste pochopili, co je na knize a stylu paní Noskové tak kouzelného:
Byla jsem poučena, že všichni zahrádkáři v téhle kolonii chodí, sekají trávu a plejou záhonky nahatí, přesto mě zaskočilo, když se u vrátek objevil holý soused. Nedařilo se mu hned otevřít, a jak tak vrátky lomcoval, atribut se mu klinbal. Pozorovala jsem soustředěně pohyb, jako když kočka sleduje myš. Mohla bych mu s vrátky pomoci, ale to by maňáskové divadlo rychle skončilo. Jestli mě teď - doufám, že laskavý - , čtenáři podezříváš z hambářství, hluboce se mýlíš! Nebyla v tom žádná erotika. Se stejným zájmem bych sledovala plže na lesní cestě, ptáčka ve větvi nebo kraba poustevníčka. Byla to jen a jen pohybující se přírodnina. Snažila jsem se dívat příchozímu do očí, byl to pěkný mužský a možná zajímavý člověk, ale nahota ho redukovala především na atribut. Kaju se, takto nelze člověka vnímat. Jenže příroda to zařídila tak, že většina živočichů sleduje v okolí především pohyb. A v té chvíli se v širém okolí pohyboval jen sousedův penis.
Nosková se nepáře s tím, co chce sdělit, jde k věci přímo a bez vytáček. Tvrdě kritizuje rasismus a uvádí konkrétní příběh ve fejetonu Jak jsem testovala rasovou snášenlivost, ostře se obouvá do bláhovců, kteří obchodují s nadějí a vírou v lepší život či v uzdravení (například fejeton Astronářez) nebo píše o nové mluvě dnešní generaci v textu, který nazvala Je to hustý. Neodpustím si jednu krátkou ukázku i z tohoto fejetonu: Poučena dostatečně o výrazivu nastupující generace, zatoužila jsem jednoho dne po jiném světe s jiným jazykem. Otevřela jsem si Shakespearovy sonety a géniovy verše mě sevřely v něžném objetí. Bylo to hustý!!!
V titulním fejetonu Ať si holky popláčou zase popisuje svůj zápas se svědomím, kdy byla najata jako redaktorka ženského časopisu a jejím úkolem bylo psát jímavé historky "ze života", které však se skutečností měly společného jen pramálo.
Kdybych chtěl vypsat vše, co se mi v knize líbilo, musel bych popsat desítky stran, ne-li opsat celou knížku. Protože laskavý humor doprovázený ironií, sarkasmem a myšlenkami, které si musí osvojit snad každý z nás je kombinace, která činí tuhle knížku výjimečnou. Když jsem měl možnost číst jednu knížku fejetonů paní Pawlovské, po polovině knížky jsem se nudil, protože jsem zjistili, že čtu to samé, ale v jiné podobě. U Věry Noskové se mi tento pocit nedostavil a jsem za to vděčný. Poprvé jsem přečetl celou knížku fejetonů jedním dechem a neměl jsem pocit, že někdo zbytečně moralizuje či poučuje. Je povinností připomenout, že tahle knížka vlastně není úplně nová, dvacet tři textů z téhle sbírky vyšlo již pod názvem Je to hustý, kterou si paní Nosková vydala sama před čtyřmi lety. Ovšem ani to neubírá knížce Ať si holky popláčou na výjimečnosti a jedinečnosti.
