Nothombová trpí stejně jako někteří jiní autoři (např. Stephen King) přílišnou "grafomanií", a napíše ročně více románů, než je schopen knižní trh vstřebat.
Už tento její první román ale poukazuje na typické prvky z její tvorby. Tím asi nejočividnějším je rozsah děl. Autorčiny příběhy nejsou žádné Tolstého epopeje, ale krátké, ani ne dvou set stránkové příběhy. A pak jsou to samozřejmě náměty, které svojí přitažlivostí a čtivostí, ale hlavně tématy jakoby překračovaly meze lidské normality. Hrdinou této knihy je starý, umírající spisovatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu, Prétextat Tach. Obludně obézní stařec, kterému už zbývá posledních pár týdnů života, se rozhodne vyjít ze své společenské ulity, uzavřenosti trvající už desítky let, a prostřednictvím svého tajemníka nabídne několika vyvoleným novinářům napsat s ním interview. První polovina knihy je pak až brutálním dialogovým "masakrem", kdy žurnalisté tváří tvář ikoně světové literatury poznávají jeho skutečnu osobu, jeho racionálně neracionální myšlenkové pochody, a jako doslova spráskaní psi utíkají z mistrova domu. V mnohém to připomíná postup jako z pohádky, kdy se jednotliví bratři vydávají za štěstím do světa, kde zklamou, i po ponaučení předešlého, a teprve poslední, nejslabší, vše zvládne. Tím "posledním" je novinářka Nina, nejslabší už jen tím, že je to žena. O těch Tach prohlašuje: "... viděl jste už něco ošklivějšího než ženu? ... žena je ve srovnání s mužem méněcenná, to je samozřejmé.." Pouze Nina dokáže v sobě potlačit svoji ješitnost, svou čest a lidskou pýchu, a jako jediná opravdu "vyzbrojená" se vrhá do boje, byť orálního, s duševní bestií jménem Prétextat Tach. Nejde ji o žádnou věčnou novinářskou slávu, Nina svou inteligencí a výmluvností nutí autora odkrýt jeho karty, jeho životní tajemství, a potažmo i tajemství za jediným jeho nedokončeným románem "Vrahova hygiena".
Čtenář doslova hltá stránku po stránce, přestože celý děj se odehrává ve dvou křeslech v jedné ponuré místnosti. Za hromadou pseudoodborných termínů ze světa literatury a psychologie, které po ostatních metá Tach, se nakonec skrývá osud člověka, který si nedokázal připustit své vlastní bludy. Přitom nádherně rozkrývá stupiditu naší společnosti založené na vyznávání ikon, za čímž se ale skrývá jen prázdná bublina. Jak sám v knize říká Tach, je slavný a uznávaný jen díky tomu, že ho nikdo nečte, ačkoliv se všichni tváří přesně naopak.
Knížku vydalo v překladu Jarmily Fialové nakl. Paseka v roce 2001.
Román byl v roce 1999 ve Francii zfilmován.
