S dílem této autorky románů určených primárně pro ženy, jsem se zatím setkal v povídkové sbírce "Normální zázraky" a jako čtenář jsem byl překvapen čtivostí a lehkostí, s jakou byly napsány. Jako muž jsem si ale šovinisticky v duši říkal, že prostě ženy jsou z Venuše. Když se na trhu objevila její "Láska jako Řím", zprvu jsem necítil nijakou potřebu titul číst, ale pak jsme si přečetl anotaci, která zněla celkem zajímavě (i pro muže), takže když mi pak byla knížka nabídnuta, celkem rád jsem se do ní začetl. A voilà, objevil jsem příběh, od kterého jsem se téměř neodtrhnul.
Hrdinkou je zralá žena jménem Matylda, rozvedená matka dvou dospělých dětí. Mimo jiné i populární autorka románů. Jako oblíbená spisovatelka je pozvána do Říma na setkání evropských autorek. Problém je ale, že ona sama se za nějakou dobrou a slavnou autorku nepovažuje, a neví, jak na to pozvání reagovat. K tomu prochází i osobní krizí, kdy netuší, jak dál se svým životem, opuštěná svými dospělými dětmi, opuštěná svou velkou láskou zvanou Starý Láska. A tak se rozhodla, typicky žensky, že tato cesta do Říma bude její poslední cesta vůbec, ve věčném městě pak dobrovolně zemře. V tomto rozpoložení se s ní setkáváme na palubě letadla. A díky svému rozhodnutí se během silných turbulencí jako jediná cítí šťastná, protože snad zemře hned. Ale nakonec zjistí, že ještě jeden cestující se během větrného běsnění chová tak klidně a nezaujatě. Krásný mladý muž, který na ni mrkne.
Neznámý, který se stane jejím osudem, její možnou nadějí či beznadějí v městě římském.
Pokud bych mohl nějak vyjádřit, co mi na knize připadalo nejpřitažlivější, je to samotná charakteristika Matyldy. Ten obraz člověka, který se rozhodl své problémy vyřešit tak radikálně. Přitom už je čtenáři od počátku jasné, že se zde nebude řešit existenciální drama ve stylu Dostojevského, že to přece jen nebude až tak "horké". Ačkoliv já jsem v to tak trochu doufal. Právě to duševní osvobození, ten znovunabytý klid, když si člověk bláhově myslí, že teď už není proč truchlit, proč se mračit atd., v příběhu nádherně vyznívá. Tento přerod dokázala na postavě Matyldy spisovatelka Obermannová opravdu výborně. V celkovém obrazu o hrdince velmi pomohly i ty časové přesahy do minulosti, kdy vznikaly problémy, kdy se to všechno hroutilo, a Matylda vlastně až teď k nim může přistupovat s nadhledem. Jako vždy je otázka, jak moc je v tom autobiografie, když se sama autorka dost "podobá" Matyldě - sama také byla na srazu spisovatelek v Římě. Jak sama v Radiožurnálu ČRo přiznala: "Každá knížka je autobiografická, je to striptýz pocitů, člověk se prostě nějak obnažuje a dává sám sebe v plén." Jedinou skvrnou na jinak bravurně napsaném příběhu bych viděl v jejím závěru, který mi tak zcela nezapadal do celkové konceptu.
