Kniha obsahuje jednadvacet povídek, které mají jedno společné - touhu ženy najít svůj sen. Ve většině případech je to vysněný partner, který by měl být lepší než ten minulý. Ano, ve většině případech jsou našimi hrdinkami rozvedené, či k tomuto kroku se blížící ženy. Obermannová je moderní autorka, která se pohybuje v současných reáliích, a ty jsou chtě nechtě takové. Rozvedených žen po světě běhá mnoho, a to včetně samotné Obermannové. Většinou za to můžeme v příbězích my muži (vždyť sama spisovatelka o nás v médiích prohlásila, že jsme idioti), ale přece jen kniha není žádná feministická "kudla" do zad mužské polovičky světa. Není o žádném fyzickém týrání či sexuálním násilí. Spíše o tom, jak mi muži se v jistém věku měníme na oplešatělé čumily do televize, kteří se začínají poohlížet po jiném (většinou mladším) úlovku.
Díky společenským změnám ve společnosti je i postavení dnešní ženy jiné, než někde u Boženky Němcové. Obermannová je nepopisuje jako nějaké utrápené případy, jako nějaké ekonomické "socky". Ne, její hrdinky jsou z ekonomického pohledu až překvapivě osamostatněné. Jezdí v autech, mají domy, cestují po světě, posedávají v kavárnách atd. Nějaké finanční problémy se v příběhu moc neřeší. Moderní žena si dokáže vydělat stejně jako muž, i když statistici stále říkají, že vydělávají o 15 - 20% méně. Ale to je jen statistika ( což nuda je). Prostě závisí jen čistě na jedinci, kolik a jak moc chce peněz. Ale právě v tom je kámen úrazu. Žena už nemusí být přívěškem muže, protože jen on ji je schopen uživit. Ale stále zůstává ve své podstatě jemnou a citlivou bytostí. Chce být milována (oddaně), chápána (rozumově) a hýčkána (láskyplně).
Nemyslím si, že jsem jako muž cílová čtenářská skupina této knihy, ale jak přiznávají někteří prodejci, pro stále rostoucí popularitu jejich knih jak obsahově, tak stylově, cestičku k nim si našlo už nemálo mužů. Stylově je autorka zaměřena spíše na vnitřní pochody hrdinek. Používá k tomu decentního a jednoduchého stylu a jazyka, sem tam okořeněného jakoby básnickou metaforou. K tomu jsou její příběhy naladěny spíše na usměvavém tónu, s nezvyklými pointami a vlastně příběhy samotnými, která vycházejí z autorčiných osobních zkušeností (mnohdy v hrdinkách je Obermannová vidět), nebo příběhů z okolí. Jak vlastně před pár lety v rozhovoru pro MF Dnes uvedla: "Michelangelo říkal, že když tvořil, tak se podíval na kámen a tu sochu v něm už viděl. Jen osekal to nadbytečné. S příběhy je to stejné. Jsou všude kolem vás, jenom musíte osekat to nadbytečné. Nejlepší příběhy jsou ty, které člověk nevymyslí."
Tento můj první výlet do světa Ireny Obermannové mne příjemně překvapil. Žádné vysoké literární umění, ale přesto umně napsané, zajímavé pro obě polovičky světa.
