K povídkové sbírce americké představitelky jižanské literatury jsem se dostal díky tomu, že jsem se mohl zúčastnit odborné přednášky PhDr. Hany Ullmanové z University Karlovy, která se konala 10. května v prostorách nově zrestaurované knihovny v Novém Jičíně. Tématem byla jižanská americká literatura, a jako typický příklad a i pracovní materiál jsme si měli přečíst povídku "Řádní venkované" od F. O'Connorové z této sbírky. Kniha vyšla v roce 1988 v klasické edici Světová četba, a musíme přiznat, že byla půjčována velmi, velmi sporadicky. Kdo kdy o nějaké O'Connorové slyšel? Po tom, co jsem si přečetl nejen povídku "Řádní venkované", ale celou knihu, jsem ji úspěšně vnutil už několika čtenářům, zatím se značným kladným ohlasem.
Jižanská literatura se od "zbytku" americké liší v několika ohledech. Zaprvé jde o pohled "poražené" Ameriky po občanské válce. Jde o kulturu založenou na zemědělství, a s tím spojeným otroctvím a silným rasismem. Díky venkovskému rázu jde o sdílné komunity, které mají (ne)výhodu , že vám každý vidí do talíře. Dále je to silné náboženské cítění a v neposlední řadě odlišný styl humoru, ne yankeeovsky situační, ale velmi černý smysl pro humor. Všechny tyto prvky jsou přímo ukázkově vidět v povídkách Flannery O'Connorové. Sama autorka je podivuhodný typ člověka. Jako silně věřící ve svých dílech napadá jižanské pánbičkářství, a i když od mládí věděla, že trpí smrtelnou dědičnou nemocí, přesto byla přímo mistrem černého humoru.
Právě za příklad černého humoru lze považovat povídku "Řádní venkované". Příběh o dívce, která nemá jednu nohu a je filozofka-intelektuálka v tradicionalistické jižanské společnosti, což jsou ideální prvky pro revoltu. A právě její osobní nadřazenost je těžce pokořena přihlouple se tvářícím potulným prodavačem biblí. Nejsilnější dojem na mne udělala ale první titulní povídka, která je jakoby vystřižena z filmové tvorby ďábelského Q. Tarantina. Jde o fatální setkání početné rodiny na neplánovém výletě s bandou uprchlých zabijáků. Zde O'Connorová vytvořila neuvěřitelnou situaci, která Vám sice v temném zákoutí mysli napovídá, jak asi skončí, ale jako člověk si to nechcete připustit. Zde je zkombinovaná naprosto děsivá brutalita a právě tradiční životní hodnoty z jižanského světa. O pevném poutu lidí se svým jižanským domovem je poslední povídka "Soudný den". Melancholický příběh konfliktu moderního amerického severu a klidného a neuspěchaného jihu. Otázku rasismu krásně vykreslila v povídce "Všechno, co se povznáší, se musí setkat". Hrdinka příběhu, dáma ze staré školy, si jakoby neuvědomovala, že doba už pokročila, a černoši už nejsou otroci, vděční za jakýkoliv milodar. Ba spíše naopak, jejich pýcha je po staletích otroctví ještě silnější. A to si právě stará dáma nechce připustit. Její postoj je v přímém rozporu s názory jejího syna. A opět jako u jiných povídek této autorky, ani zde nelze očekávat žádný happyend.
Za celou dobu, co máme tuto sbírku ve svých fondech (16 let), se půjčila asi 6x. Po objevení její kvality jsem využil svého vlivu a knihu jsem "vnutil" několika čtenářům. Ani jeden ji nevracel bez jistého nadšení. Všichni do jednoho přiznali, že jde o výjimečné a neuvěřitelně temné příběhy. Myslím, že není co více dodat.
| nápověda
