Prvotní okouzlení červenými stěnami a prohnutými střechami totiž cestovatele brzy přejde a zjistí, že čínská architektura je překvapivě monotónní, což má několik příčin. Architektura byla v Číně tradičně považována za řemeslo. Za výraz strnulosti čínské architektury bývá považováno, že se nevytvořil jiný sloh pro chrámy než pro paláce. Prvý důvod však není ten zásadní a otevřeně jej nepřiznává ani autorka: Čína má prostě tak dlouhou historii že do stavu srovnatelného s posledním stoletím na Západě se dostala již před tisíciletími. A celou tu dobu ji tak modifikovala nařízení úředníků pevně přesvědčených o tom, jak má vypadat dům, chrám i most a co je pro lid dobré. Platil zákaz barevných střešních tašek pro soukromé stavby. Bylo dáno zákonem, že šat i obydlí obyčejného lidu má být skromné.
Lid sám si pak v duchu hesla: "Vyčnívající hřebík musí být zatlučen", sám přidával širokou paletu pověr. Knihovny mívaly střechy z černých tašek - je to barva vody a tak homeopaticky chrání před požárem. Zcela zásadní je v tomto ohledu vliv fengshui. Ale ať už si o geomantech myslíme cokoliv, uplatňování principů geomancie rozhodně výrazně napomáhalo zkrášlit kulturní krajinu a vedlo k dodržování řady praktických zásad. Rozsáhlá ukázka k tomuto tématu: Geomancie a rozvržení města dokumentuje styl knihy i obrovské množství obrázků a náčrtů.
Je pravda, že některé popisky jsou jen v čínštině, ale to u ilustračních obrázků nevadí, zájemci o přesný název toho kterého trámu v krovu si beztoho opatří něco obsáhlejšího. Kromě perokreseb jsou v textu černobílé fotografie a doprostřed je vložena barevná příloha s hlavními stavbami. Text samotný počíná jako historický výklad, ale postupně se přeměňuje v poznámky k jednotlivým typům staveb: chrámy, hrobky, prostá obydlí.
Vzhledem k tomu, že vydání knihy podpořilo Ministerstvo kultury ČLR (ale jeho stránku jsem nenašel, takže se musíte spokojit s odkazem na anglický web čínské vlády), je striktně užíván přepis znaků do pinyinu, který gramotný Číňan běžně ovládá. Čecha však nutí nastudovat si výslovnost, nehledě k tomu, že ve skloňovaných slovech zavádí chaos. Slovo "tangský" je pak třeba číst tchanský s nosovým n. Je to nepříjemné zvláště vzhledem k tomu, že čínská slova jsou jednoslabičná a význam (pokaždé jiný) mají v obou transkripcích. Pochopitelně je to problém neřešitelný, daný počtem uživatelů té které transkripce.
Kromě lidové a obyčejné architektury dochované v tisících až desetimiliónech exemplářů (domy, vesnice, mosty) jsou rozebrány i zásadní a jedinečné stavby. Značná část z nich je shrnuta například v tomto seznamu.
Je určitým paradoxem, že snad nejvěrněji ztvárnili zhouský (to je zrovna příklad bolavosti pinyinu v češtině, čti čouský) ideál Mongolové, když v roce 1267 založili na zelené louce město Dadu, dnešní Peking. Čtenář se také doví, že rozložení současného Pekingu podél východo-západní hlavní ulice Chang´an jie, je ve světě severo-jižně orientovaných čínských měst čímsi výjimečným.
Samostatná kapitola je s ohledem na jejich historický význam věnována zahradám. V zahradě by se nemělo nacházet místo, odkud by se dala celá přehlédnout. Odlišnost od evropské zahrádky vystihuje postřeh, že změť pestrých květin by byla považována za projev nevkusu.
Zájemci o čínské stavitelství zde mají možnost pochopit filozofii čínské architektury a budoucí turisté vytipovat místa, která na jejich trase rozhodně nesmí chybět, ať už se jedná o dobře známé Zakázané město nebo o takřka neznámé Pingyao kompletně zachované ve stavu z dynastie Čching (v pinyinu Qing) a obkroužené hradbami z roku 1370 (dynastie Ming).
Vydalo Dokořán v roce 2008.
| nápověda
