Příběh má mnoho společného jak s jejím rodným Švédskem, tak s Novým Zélandem, jejím druhým domovem. Je to příběh ze současnosti odehrávající se na švédském venkově, v malé vesnici, do které se právě nastěhovala Veronika. Tato mladá žena se rozhodla zde napsat svůj další román, ale i uspořádat si svůj život poznamenaný smrtí jejího přítele na Novém Zélandě. Pronajme si domek na kopci nad vesnicí, v jehož sousedství je jen jeden další obdobný dům, v kterém prožívá svůj život Astrid, mírně podivínská starší žena, plnící zde jakou si roli místní čarodějnice.
Olssonová nám předkládá dva paralelní příběhy, každý pojednávající z pohledu jedné z žen. Nahlížíme do jejich životů, od dětství až po současnost, a odkrýváme jejich nejskrytější zákoutí jejich vzpomínek, jejich zraněných duší, poznamenaných mnohdy smrtí a nenávistí. Jejich naprosto odlišné charaktery - Veronika jako mladá žena žijící celý život na různých místech světa a Astrid trávicí celý svůj život jen ve této vesnici - mají kupodivu k sobě až příliš blízko. Vytváří se mezi mina vztah, který pomalu, krůček po krůčku, přerůstá v tak blízké přátelství, jaké si jen můžeme představit. Především Astrid se pomaličku vysoukává ze své životní ulity, do které zalezla před desítkami let po smrti své jediného dítěte. Její osud se stává vlastně nosnou dějovou linií, a vykládá nám příběh života, který byl celý poznamenaný nenávistí a samotou, že byla schopna spáchat snad nejhrůznější čin, jaký matka může vykonat. Jak Astrid později Veronice přiznala: "Možná to nebylo tím, že by moje láska nebyla dost silná. Možná to bylo tím, že byla příliš silná moje nenávist."
Nemohl bych žádném případě říci, že román "Astrid a Veronika" je nějaký motivační příběh a lá Coelho, či snad román pro ženy. Je to příběh o síle empatie, o schopnosti naslouchat emocím a myšlenkám druhých, což se vrátí i vám osobně. Příběh dosti silný a řekněme krutý. Olssonová vytvořila velmi sugestivní, nadčasový příběh napsaný spíše poetickým stylem, kde ale nechybí ani typický prvek skandinávské tvorba, tedy příroda. Ta jakoby v metaforách doplňovala příběh, jenž plyne pomalu, ale stále jako vody ve zdejší řece.
Sice to zní jako klišé, ale dlouho na mne žádná kniha tak nezapůsobila, jako právě tato. Styl, příběh, závěr, vše v dokonalé harmonii a přitažlivosti. Myslím, že myšlenku nejlépe vyjadřuje část deníku Astrid: "Dlouho jsem se utěšovala tím, že nic nemám. Nikoho. Teď ale vím, že člověk nebyl stvořen pro takový život. Nejsem smutná z toho, že jsem k tomuto poznání dospěla tak pozdě. Jsem vděčná, že vůbec přišlo."
Knihu z angličtiny přeložila Kateřina Orlová, a na podzim roku 2008 vydalo nakl. Metafora.
