Knihu sepsal původně Leo Pavlát ještě jako "podvratný sionistický živel" před rokem 1986 pro cizojazyčná vydání v Artii. V roce 1992 vyšla pohádkově upravená verze a konečně nyní rozšířená a re-judaizovaná verze, kde již jednotlivá vyprávění nemusí mít formu pohádky. Vyprávění má v judaismu, soudě dle literatury, ambivalentní pozici, zatímco Malka zmínil příklady, kdy je zatracováno, Pavlát shromáždil množství dokladů, jak je váženo: V Talmudu, v traktátu Sanhedrin, se na jednom místě píše, že interpretace Tóry alegorickým vyprávěním je srovnatelná s kladivem, jež úderem o skálu křeše jiskry.
Vyprávění Židů jsou navíc opravdu zvláštní, nejlépe snad jejich bytostný obsah objasní sám autor: Ve vyprávěních Židů však dobro nevítězí nad zlem proto, že dobro je dobré a zlo špatné, ale neustále se dovídáme, co a proč je dobro, co a proč je zlo. Na takové vymezení by však člověk sám nestačil, ale tedy jediný soudce, kterému přísluší rozhodnout: Bůh. Ne tedy jakákoliv etika, nýbrž etika Tóry tvoří nejvlastnější obsah židovských lidových vyprávění.
Občas je nám tato etika blízká, občas notně vzdálená. Kupříkladu Sodoma je kritizována za to že: Nad potůčkem protékajícím poblíž Sodomy stála lávka, na které od cizinců vybírali mýto. Cesta do Sodomy stála čtyři zlaté, ale když někdo raději potůček přebrodil, musel zaplatit dvojnásobek. Já osobně bych v tom viděl spíše vysoce pokrokový rys usedlé populace neochotné sloužit potulným parazitům jako neomezený zdroj lupu a skalpů. Podobným tématem k diskusi by mohla být otázka tvůrčího zacházení s pravidly (zpravidla formou chytrý chudák obelstí tupá vládce).
Jinakost božské spravedlnosti je obzvláště patrná v prvních třech světlech - kapitolách. Jsou ostatně zasvěceny starému zákonu, stvoření, králům Davidovi a Šalamounovi a proroku Eliášovi. Zvláště zajímavé je, že Šalamounovy tahanice z démony jsou jaksi jen takové interní tahanice "mezi námi judaisty", protože kníže démonů Ašmodaj uctívá také jednoho, pravého Boha (tedy ne sebe). Vidíme-li pak, že Aštar byla velmi zbožná pozemská žena, která si od svého manžela - anděla vymohla cestu na nebesa, kde se stala hvězdou, vyvstane nám před očima cosi podobné věroučnému zapletení nauk ve staré Indii.
Pavlátův vychytralý a rozhodně ne lacině podbízivý výbor nabízí i vypravování, jehož poučením je, že zlou a psychicky vydírající ženu je radno zmydlit. Rozhodně je to lepší než tiše a s hrdým čelem umřít. Ne nadarmo se však říká, že muž dostává jen takovou ženu, jakou si zaslouží, čteme už pár stran po té. Kdepak, na koně bič, na osla uzdu a na hřbet hlupáků - hůl. Poněkud méně profánní rady nabízí ve čtvrtém světle o významných vládcích a rabínech ze Svaté země Hilel: Lepší je, když člověk ztratí peníze, než když ztratí trpělivost. Vydělat peníze je lehčí než napravit hřích.
Svým způsobem poučná je i historka o zlém Samaritánovi provozujícím s předstihem psychoanalýzu, zvláště když víme, v jaké vztahu k Židům byli Samaritáni. Nehledě na to, že v kontextu interakce buddhismu s hinduismem se její parafráze objevila v Hliněném tygrovi.
Toužíš po životě v lásce a míru, a proto udělám, o co mě žádáš. Dám ti takové vlastnosti, se kterými obstojíš před každým zlem.
A učinil ovci pokornou, oddanou a trpělivou. To už jsme se přesunuli do čtvrtého světla, což jsou bajky - O zvířatech a stromech. Nalezneme zde i poznámku o vlkovi: Ničemovi není co věřit. Vždycky si najde způsob, jak přísahu obejít. Vida, upomínka na obcházení pravidel z opačné strany.
Zbývající tři světla jsou rozdělena mezi Sefardy, Aškenázy a Chasidy. Pavlát v úvodu zmiňoval, že sefardská vyprávění jsou zasažena květnatostí vyprávění islámských, ocitujme proto alespoň z posledního: Chytrá hlava stojí více než největší poklad. A kdo tomu nevěří, ať se nechá zajmout piráty.
Ani díl aškenázský však úsporným a suchým líčením netrpí. Skoro celý je o Praze. Nalezneme v něm i největší překvapení knihy: Jistý Loudal z Radětic, byl totiž původně, než propadl lotynce k větší slávě císaře pána, Ajzikem ben Jekelem z Krakova. Jenom ten pražský policajt zůstal stejný.
Chasidům jsou zasvěcena hned dvě světla, i když si nejsem zcela jist, zda židovský Kocourkov - Cheml, je jejich výsostným vlastnictvím. Chelmské historky jsou neotřelé - liší se od těch, které byly přeloženy třeba v knihách Isaacka Bashevise Singera. Vypravování chasidská mohou být rozverně veselá a mohou to být neuvěřitelně složité peripetie skrytých náboženských významů, jak předvedl Nachman z Braclavi. Pavlátův výběr se drží spíše oné prosté, lidové stránky, ale Menachem Mendel - černý kozel se zelenýma očima, který se rohy dotýkal nebes a kouřením přinášel poznání Tóry, dává nahlédnout i do tajemnějších hlubin jejich vyprávění.
Shrnu-li, pak Osm světel je neobyčejně pestrý výběr, prostě zábavný i spletitý. Původní duch židovských vypravování majících přinést poznání věci božích v nich zůstává. Nejednou se tak zamyslíte nad věcmi, nad kterými byste se patrně jinak u legend a historek ani nepozastavili.
Vydalo Argo v roce 2007.
