Přitom zase o tolik nejde. Kratší novela nebo delší povídka je roztažena na celou knihu. Vkusné obrázky, legenda o synu (původně čamské) bohyně Po Nagar a dialogový styl psaní. Autorce prý poradili, že je to moderní. Nevím, řekl bych, že v módě je košatý popis a imprese, ale výborně se to čte.
Celý děj - takhle to začíná - toť ve zkratce dějiny vietnamské minority v Česku. Socialismus. Továrny. Revoluce. Stánky. Děti, ve vietnamských rodinách vyrostlí Češi. Někdy více, někdy méně jako poleno. Hleďme, české fňukny, jak náš životní styl dokáže rozleptat i takový monolit, jakým je vietnamská rodinná komunita!
Realita podnikání u nás je přesně taková jakou čekáme, protože ji takovou vidíme ve zprávách: úplatky, nastrčení majitelé, podvodníci. Lidé tu více, tu méně podlí, zpravidla podle postu, do kterého se dokázali prostrkat. Ale, co už čekat od lidí, kteří si vezmou peníze za podvod z jedné strany? Správně, sotva se to vyplatí, podvedou stranu první a vezmou od strany druhé. Příběh je až neskutečně obyčejný, to se snad muselo stát, takovou banalitu by nikdo nevymyslel. A přesto se kniha Lan Pham Thi čte sama, jedním dechem. To není elementární. Ne nadarmo se Ondřej Neff na autogramiádě nového vydání Čtvrtého dne až na věky holedbal, že byl tou dobou jediný český autor, který uměl psát akční sci-fi. Ono to není tak jednoduché, jak to vypadá. Takový Stephen King uměl napsat nervy drásající román z každé historky, která byla tak obyčejná, že ji za historku ani nikdo nepovažoval, ale, co si tak pamatuji, tak u nás to nikdo moc neumí. (A Kulhánek má zase problémy s realitou.)
Předchozí odstavec vlastně píšu kvůli zázračnému objevu Zdenka Pavelky, který si myslí, že Pham Thi Lan není ta úžasná kráska z reklamních fotek, ale padesátiletý český prďola, který nás tahá za fusekli. Důkazem prý není rozhovor s autorkou. Ten je padělaný, důležité je, že používá frázi o vrčící kameře a tajemný původ snímků v knize. Co na tom, že snímky z Vietnamu jsou od Komerse, překladatele básní z vietnamštiny a autorčiny zobrazují jen anonymní mozaiku draka z přebalu a plechový model téhož. Ostatně, dobře víme, že jít můžou i po paranoikovi. Velikán teorie množin Cantor byl také utýrán skřetem Kroneckerem, takže po zbytek života dokazoval, že Shakespearovy hry napsal Bacon... Jen mě překvapuje, že podlý plagiátor nechal fiktivní autorku psát cestovatelský deník v roce 2008 a nechat se fotit bez make-upu.
Třeba se pletu a žádná slečna Pham není. Nevadí, snesu Adidas i se dvěma pruhy. Napínavé a dynamické čtení zůstane Bílej kůň, žlutej drak stále. Rozhodně nebudu litovat, vzdor banálnímu příběhu a lavině frázovitých vět, jakoby opsaných z novin. Příběh je autentický a uvěřitelný a fráze snad nejlépe svědčí o tom, že autor není ostřílený šíbr zakázkových textů. Práce s jazykem je neuvěřitelná! A dokonce i vietnamština je vysázena s diakritikou. Tedy ne že bych z toho něco měl, ale beru to jako takovou - třeba falešnou - známku serióznosti.
Vydal Knižní klub v roce 2009.
| nápověda
