Příběhy z divokého Východu. Tak se dají nazvat povídky polského autora A. Pilipiuka o divné postavičce Jakuba Vandrovce. Tento osmdesátiletý exorcista amatér sparanormálními vlastnostmi zvesničky Vojslavice prošel vživotě vším možným i nemožným. Zná se skaždým od policie, KGB, z pekla i ráje. Hlavně se ale důvěrně zná svlastní pálenkou samohonkou, která se stala už součástí jeho krevního oběhu. Jakub je zajímavý svým charakterem, tak odlišným od literárních postav fantasy. Není totiž ani dobrý ani zlý. Je to praktický děda, držící se hlavně svého selského rozumu. Když je někdo zbytečně zlý a nemá ho okolí voblibě, proč ho prostě nezabít? To snad není zločin, vyeliminovat nepříjemný element. Prostě typ člověka ze zapadlých končin polsko-ukrajinského pomezí, který pořádně neví, proč už není u moci car. Jednoduše týpek, kterého byste neměli potkat ani za bílého dne. Pilipiuk se snažil vytvořit hrdinu, který se chová tak, jak si my ostatní přestavujeme vesničana. Hloupý, sprostý, koupe se jen jednou ročně a zduše nenávidí komunisty. Z čeho se skládá jeho denní režim vstane a pije, pak dělá něco, co byste asi nedělali, např. sokem zbrzdného lanka si vybírá kolem domu tučného psa kobědu, nebo pátrá po svém vrahovi. Po úspěšném lovu si nachystá oběd viz. Zkuchařské knihy J.V. To spláchne láhvinkou či více láhvinkami samochodky. Odpoledne ho čeká nějaká speciální práce typu vyhnání duchů, zlikvidování zbytečných osob atd. Pak přijde večeře zbytky od oběda zakončené opět samohonkou. Potom následuje odchod do místní krčmy za jeho kamarády, kde se zpije do němoty a provede s nimi něco, co je logické pouze pro opilcův mozek. Nakonec ho jeho kůň nějak dostane domů. Pilipiukův styl je prostý, nekomplikovaný zbytečnými popisy a vnitřními pochody. Jeho snahou je jazykem a myslí opilce - burana vybrousit do dokonalosti příběhy, které jednoznačně patří do kategorie černého, až hřbitovního humoru. Ve své první knize nám předkládá dvanáct povídek, které doplňuje ještě kuchařská kniha J.V. a horoskop na rok 2003. Mnohým může připadat, že vlastně ani do žánru fantasy nepatří. Je to ale jen nezvyk číst fantasy ze současné doby, bez dobrých a zlých čarodějů a rytířů, a ktomu ze zapadlé polské vísky. Nakonec se totiž v každém z nich najde něco fantastického, nadpřirozeného. Někdy už od prvního odstavce autor vyloží pointu příběhu, kterou pak jen pro pobavení rozvíjí dále, jindy si čtenář na vyvrcholení příběhu musí počkat až do konce. Zpříběhů mne osobně nejvíce pobavila Hlavice, Jakub versus ukradená jaderná hlavice z Ukrajiny. Naopak za podprůměrnou považuji nejdelší povídku Hotel U loupežníka, kde se Jakub se svými stejně pošahanými přáteli kozáky snaží podnikat vturistickém ruchu. Povídky A. Pilipiuka o Jakubu Vandrovci v Polsku sklízejí velký čtenářský úspěch. Kromě této knihy vyšly ještě další dvě sbírky povídek Wezmisz czarno kure a Czarownik iwanov. Ohlasy na polských serverech, které jsem si našel, jsou pouze pozitivní, a mnoho čtenářů už netrpělivě čeká na nějaký román o J.V. Nezbývá nám než doufat, že se kniha ujme i u českých čtenářů a Laser někdy vydá i další knihy.
