V knize Staří muži o půlnoci se děje cosi podobného. Tahle knížka se skládá ze tří na sobě nezávislých povídkách. Každá se dotýká lidí, kteří jsou vždy v nějakém ohledu poznamenání válkou. V první povídce Stavitel archy to je Noah - dospívající chlapec, kterého doučuje angličtinu mladá žena. Ve chvíli, kdy si na první stránce přečtete: "Jmenuji se Davita Dinnová. Hledáte prý učitele angličtiny", tak v tenhle moment ještě netušíte, že s touhle Davitou prožijete úplně nenápadně celý její život. Tři různé povídky, tři rozlišené situace s pestrým prostředím, ale stále Devita, životní jistota, znamení, že se nic nemění.
Ono to nic převratného není, existuje plno jiných děl, kde je použit stejný princip. Avšak Chaim Potok něco převratného dokázal. Použil tuto metodu, tak aby se Davita stala pro čtenáře něčím rozfoukaným, něčím platonickým. Dočtete knížku a o Davitě nevíte skoro nic a při tom tam byla, a vy ji milujete, ale víte o ni tak málo, že vás to rozčílí.
Jakmile je čtenář rozčílen - to je znamením dobré knihy.
Další dvě povídky se jmenují Válečný doktor a Kantor. Nedokážu zhodnotit, která z těch tří je nejlepší. Patří prostě k sobě.
Jazykový styl Chadima Potoka je čtivý. Předává v něm vůni židovství. Komu se nechce do čtení tlustých encyklopedií pojednávajících o dějinách Židů, knihy Chaima Potoka jsou skvělou možností jak se jim vyhnout, ale přitom židovství pochopit. V jeho knihách je židovství uvedeno do praxe - židovské svátky, zvyky, úloha rodin - to všechno je vloženo do charakterů lidí, do jejich příběhu a dostává to svůj obraz a plastičnost.
