Francis Rapp je francouzský historik, což si můžeme přiblížit nejlépe citátem: Říše nezemřela přirozenou smrtí. Ubil ji Napoleon, aby uvolnil místo pro císařství, které právě vytvořil ve Francii. Jelikož za upozorňování na národností "čarování" bývám v hodnocení kárán, nerad bych se rozepisoval o všech nešvarech romantické dějepravy, od čachrování s národem a národností až po vyzdvihování zbožných matek a babiček císařů, kterak svou modlitbou ke vzkvétání říše mocně přispěly.
Rapp kupříkladu kritizuje císaře Jindřicha II. za to, že se spojil s pohanskými Lutici, aby porazil Boleslava Chrabrého, aniž by zmiňoval, že s Otou III. se tento přátelil, čili bez souvislosti s východní politikou říše. Míšeň považuje za klín vražený mezi Čechy a Poláky, ale to již cituji poznámky překladatele, jímž jsou zásadní omyly napravovány. Ostatně, hovory o zastavení náporu Slovanů na Německo, dokonce závažnějšího než byly vpády Maďarů, také o něčem svědčí - viz též hordy aztécké před chrámem toledským a Taras Bulba před koncilem kostnickým.
Odmyslíme-li si národnostní podtón, je Rapp občas nepřehledný, přispívá k tomu konstruování honosných a "svatých" motivací panovníků i těch, kteří jej volili; snaha prezentovat Římskou říši jako téměř unitární stát stylu Francie; adorování papežů ve stylu katolické prvouky bez ohledu na jejich mocenské cíle. Zápas o sakrální monarchii je tak tématem ukázky nadmíru příznačným i ilustrujícím, jak se Rapp vyrovnal s bojem o investituru.
Pro čtenáře, který se hodlá seznámit se středověkými dějinami Německa bude kniha přesto přínosná - téma je ucelené, včetně přesahů říše do Itálie a Burgundska, množství dat, černobílých obrázků a barevných příloh na křídovém papíře. Každému vladaři je věnována jedna kapitola, ty jsou pak sloučeny do oddílů podle rodů nebo období. Podstatné nedostatky shrnuje ediční poznámka Vratislava Vaníčka, takže při pozorném čtení nehrozí ani "svedení na scestí". Případně může být zajímavým náhledem na německé chápání dějin.
Překvapivě autor lituje nezvolení Přemysla Otakara II. císařem, což souvisí s kritikou Rudolfa Habsburského (nebyl to řádný císař). Dojemně se zastává Zikmundova kancléře Kašpara Šlika, kterého jeho nepřátelé zlehčovali coby Čecha - neprávem, protože se narodil na samém okraji Čech, v Chebsku. Ideový silozpyt tohoto citátu nechávám ctěnému čtenářstvu za domácí úkol.
V závěru pak čteme: Lutherův triumf a volba Karla V. jasně prokázaly, že se německý národ plně rozvinul, že si uvědomuje, jakým vládne bohatstvím, a že nestrpí, aby tyto skutečnosti byly znevažovány. Pohana jen znevažovala jeho pýchu; pociťoval, že říše je jeho posláním. Takže úhrnem můžeme říci, "O starobylosti Němců" se vším všudy. Mohli bychom se tomuto "překonanému" přístupu zasmát, ale neměli bychom se smát příliš, abychom si dokázali povšimnout zpráv typu, že německá ministryně školství požaduje unifikaci učebnic dějepisu v celé Evropské Unii.
Vydala Paseka v roce 2007.
| nápověda
